Vojenské expedice západních zemí do Japonska v letech 1863 – 1866 

Britští námořníci a příslušníci námořní pěchoty u obsazené dělostřelecké baterie 

v Šimonoseki v panství Čóšú (Zdroj: Wikimedia Commons)

Bakumacu (幕末, volně přeloženo jako "Konec šógunátu", vytvořeno ze slov "macu", což znamená konec a "bakufu", což je označení pro šógunskou vládu), je označení pro závěrečnou fázi japonského historického období Edo (1603 - 1868). Bakumacu trvalo 14 let a započalo připlutím amerických čtyř "černých lodí" pod vedením komodora Matthewa Perryho k pobřeží Kanagawy v roce 1853 a skončilo Válkou Bošin v letech 1868 - 1869. Jednalo se o velmi neklidné období, které bylo plné změn a zmatků. Připlutím Perryho válečných lodí do Tokijského zálivu a následném podepsání Kanagawské konvence (1854), která deklarovala přátelství mezi USA a Japonskem a především otevřela přístavy Hakodate a Šimoda pro americká plavidla, skončila japonská izolace (v japonštině označovaná výrazem sakoku, 鎖国, tj. "zavřená země"). Mezi první Perryho expedicí v roce 1853 a druhou v roce 1854 se vláda Tokugawského šógunátu ještě snažila na rady proti Američanům bránit, a tak začala posilovat obranu hlavního města, kde měla vyrůst nová opevnění a dělostřelecké baterie, nicméně bylo zřejmé, že toto úsilí nebude na odstrašení Američanů stačit.  

Bývalé dělostřelecké opevnění a baterie na ostrově Odaiba v Tokijském zálivu

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Následně byly podepsány smlouvy i s Británií, Ruskem, Nizozemskem, Francií a Pruskem, přičemž každá země při jednání s Japonci sledovala vlastní zájmy. Ovšem velké množství těchto smluv byly pro Japonsko dosti nevýhodné (otevření přístavů, přijmutí diplomatů, uznání práv cizinců na vyznávání své víry na půdě Japonska, fixní cla na západní výrobky a uznání práva exteritoriality, které zajišťovalo, že případné prohřešky cizinců na japonské půdě nebudou podléhat japonským autoritám, ale autoritám západních zemí). Všechny tyto problémy vedly k velké nespokojenosti s vládou Tokugawského šógunátu a jeho příliš vstřícnou a slabou politikou. Započal nárůst pro-císařských a anti-tokugawských radikálních nacionalistů a samurajů, kteří se nazývali Išin Šiši (維新志士, v překladu "Muži vysokého záměru"), a jejichž heslem se stalo Sonnō jōi (尊皇攘夷, v překladu "Ctěte císaře! Vyžeňte barbary!"). Mnoho těchto radikálních samurajů pocházelo z knížectví Sacuma, Tosa a Čóšú. Daimjóvé (vysocí šlechtici, vazalové císaře a pánové knížectví) těchto tří a dalších knížectví byli již po 250 let označováni jako Tozama (外様大名, v překladu "Vyřazení daimjóvé"), jelikož to byli právě dřívější daimjóvé těchto rodů, kteří byli poraženi Iejasem Tokugawou, budoucím zakladatelem Tokugawského šógunátu v Bitvě u Sekigahary (21. říjen 1600) a následně byli označeni za outsidery. Hlavním protivníkem těchto samurajů byli ozbrojené složky Tokugawského šógunátu, které zahrnovaly i věrné jednotky Šinsengumi (新選組, v překladu "Nová vybraná skupina"), což byly speciální policejní jednotky složené z elitních šermířů, kteří byli věrní Bakufu. Začaly se rovněž provádět i reformy, které například zajistily modernizaci šógunátních ozbrojených složek, japonské velvyslanecké mise do Evropy a USA nebo koupě nizozemských parních válečných lodí Kanrin Maru (咸臨丸) a Kankō Maru (観光丸).  

Příslušníci radikálních samurajů z hnutí Sonnó džói (Zdroj: Wikimedia Commons)

Tyto roky přinesly mimo jiné i dramatickou sérii zemětřesní, taktéž strašlivou epidemii cholery, kterou do Japonska "přivezly" cizinci ze západu a velkou ekonomickou krizi. Výsledkem této situace byla celá řada spiknutí, atentátů, útoků a politického násilí proti představitelům Bakufu a západním cizincům ze strany Išin Šiši. Již v srpnu roku 1859 byl v Jokohamě, která se stala hlavním centrem cizinců v zemi, rozsekán ruský námořník. 24. března 1860 napadla skupina samurajů z panství Mito Iiho Naosukeho, iniciátora jednání s velmoci, a připravili o hlavu. Na počátku července 1861 zase skupina odbojných samurajů zaútočila na budovu britského velvyslanectví v Edu (britský velvyslanec poté žádal šóguna o potrestání viníků a odškodnění, přičemž současně navrhl, aby britské námořnictvo vyslalo k břehům adekvátní síly, jež by mohly chránit britské zájmy). 27. června 1862 pak došlo k dalšímu útoku na britské velvyslanectví, které bylo nyní chráněno nejen 80 britskými vojáky a námořníky, ale i 535 šógunátními samuraji. Útočníkům se podařilo zabít desátníka Richarda Crimpa a námořníka Charlese Sweeta (v únoru 1863 napadli budovu xenofobní samurajové z Čóčú, přičemž budova lehla popelem). Nejzávažnější útok se stal ovšem dne 14. září 1862, kdy skupina samurajů ze Sacumy usekli hlavu britskému obchodníkovi Chrlesovi Lennox Richardsonovi.  

Výjev z tzv. Sakaiského incidentu (8. březen 1868), během kterého samurajové z panství 

Tosa zabili 11 francouzských námořníků (Zdroj: Wikimedia Commons)

Výsledkem těchto akcí bylo značné pobouření mezinárodní komunity, přičemž Británie začala za plné pomoci Francie vymáhat z Bakufu velká odškodné. Pro Brity to byl další důkaz, že Bakufu není schopné ochránit životy cizinců před rozhodnými útoky nacionalistů z Išin Šiši. Britové zahájili za pomoci vyslanců ostatních velmocí vyjednávání z Bakufu, přičemž si vymohli odškodné, ale když žádali i potrestání, vláda Tokugawského šógunátu je odkázala přímo na samotného daimjóa ze Sacumy, od kterého Britové rovněž žádali výkupné. Sacuma ovšem zaujala k situaci vzdorující postoj a tak se Britové rozhodli o vyslání sedmi válečných lodí vedených admirálem Augustusem Kuperem. Kagošimy, hlavního města Sacumy dosáhli Britové 12. srpna 1863. Zdejší úzkou zátoku chránily dělostřelecké baterie. Po neúspěšném vymáhání odškodného a po neúspěšném pokusu Sacumských samurajů napadnout britské lodě Britové začaly Kagošimu bombardovat, přičemž během následujících dvou dnů vypálily britské lodě dohromady 1399 střel proti pozicím, které Kagošimu bránily. Britské granáty zabily 5 Japonců a srovnaly se zemí místní chrám a 500 okolních domů. Škody na britské straně činily 12 mrtvých a 51 zraněných námořníků, přičemž britské lodě 17. srpna Kagošimu opustily. 

Vůdci Sacumy si však po této srážce uvědomili, že pokud má být knížectví schopné efektivní obrany, musí se modernizovat, přičemž Sacuma zahájila spolupráci se šógunátem, která byla zaměřena proti knížectví Čóšú (jedno z hlavních center Išin Šiši a hnutí Sonnó Joi), díky čemuž Sacuma napravila svoje vztahy s Británií, navázala obchodní vztahy, získali zkušenosti s výstavbou moderních námořních plavidel a získali zbraně. 16. července proběhla mezi americkou šalupou a 3 loděmi a dělostřeleckými bateriemi z panství Čóšú námořní bitva v úžině Šimonoseki. Americká šalupa USS Wyoming pod vedením kapitána Davida McDougala, který bojoval rovněž v americké občanské válce, vplula do úžiny, potopila 2 japonské lodě a poté se stáhla. V srpnu roku 1863 odstřelovala Šimonoseki francouzská válečná loď. Tato bitva byla předehrou k tažení západních zemí (Británie, Francie, USA, Nizozemsko) v Šimonoseki, které trvalo od července roku 1863 do září roku 1864, přičemž dělostřelecké baterie v Šimonoseki odstřelovaly západní lodě a snažily se zabránit mezinárodnímu obchodu. 11. března 1863 vydal císař Kómei pod vlivem dvořanů napojených na proticizinecká knížectví dekret, kterým nařizoval šógunátu vyhnání "barbarů" - cizinců ze západu. Neschopnost šógunátu vyhovět přímému rozkazu císaře zásadním způsobem otřásla prestiží vojenského režimu, jenž vládl Japonsku. V květnu roku 1864 započalo proti-šógunské povstání v panství Mito, jež velmi ohrožovalo stabilitu šógunátu vzhledem k tomu, že se jednalo o jedno z ústředních panství samotných Tokugawů. Povstání bylo nakonec s velkými ztráty na životech potlačeno, avšak v Kjótu začaly operovat početné skupiny Išin Šiši, které šířily politické násilí. Šógunát proto nasadil Šinsengumi, ani ti ovšem nedokázali situaci uklidnit. Vůdci panství Čóšú poté v okolí hlavního města rozmístili 1700 vojáků s cílem zmocnit se císařského dvora. Nový šógun Tokugawa Jošinobu ovšem proti vojákům z Čóšú vytáhl s armádou o síle 70 000 mužů. Vojáci z Čóšú se však této převahy nezalekli a dne 20. srpna zaútočili na bránu Hamaguri (tzv. "zakázaná brána ", událost byla označena za incident Kinmon), kterou bránili především jednotky z panství Sacuma a panství Aizu. Vojáci Čóšú byli nakonec poraženi, přičemž jejich dělostřelci, když pálili přes hradby města, zapálili zhruba 28 000 budov. Tato porážka však nebyla jediná katastrofa, která odbojné knížectví Čóšú postihla. V srpnu roku 1864 došla velmocem definitivně trpělivost se snahami Čóšú zablokovat Šimonosecký průliv. Dne 4. září připlulo k Šimonoseki 17 válečných lodí (devět z nich vedl britský admirál Kuper z paluby své vlajkové lodi HMS Euryalus, jenž disponoval 2850 vojáky a 164 děly, Nizozemci poskytli čtyři plavidla a 951 mužů, tři francouzské válečné lodě přivezly 1155 vojáků a námořníků a Američané vyslali šalupu s 58 muži). Druhého dne začaly tyto lodě v husté mlze střílet na japonské baterie. Admirál Kuper ovšem pochopil, že pouhým odstřelováním ničeho nedosáhne a tak se na pobřeží vylodilo více než 2000 západních vojáků. Jednotky Čóšú, výrazně oslabené po předchozí porážce u Kjóta, byly rychle rozdrceny, přestože se část jejich sil snažila o protiútok. Samurajové nedokázali zabránit zničení dělostřeleckých baterií a muničního skladu, přičemž západní síly zaplatily za svůj úspěch 72 mrtvými a raněnými. Podobně jako Sacuma po střetnutí s Brity si i Čóšú po těchto porážkách uvědomilo, že musí nevyhnutelně provést vojenské reformy.  

Francouzská válečná loď odstřeluje Šimonoseki (Zdroj: Wikimedia Commons)

Britská námořní brigáda útočí na samurajské pozice u Šimonoseki

(Zdroj: Wikimedia Commons)

V roce 1864 byly proto založeny nepravidelné jednotky zvané Kiheitai (奇兵隊), za jejichž vznikem stáli radikální samurajové (do řad Kiheitai byli zařazováni i nesamurajové, čímž byl porušen starý zákon z dob Hidejošiho vlády, byla to ovšem efektivní vojenská jednotka západního stylu). Od roku 1865 pak vedl modernizaci armády Čóčú obdivovatel pruské armády Ómura Masudžiró. Díky němu Čóšú zakoupilo od amerických obchodníků 7300 moderních opakovacích pušek. Knížectví Sacuma v čele se Saigó Takamorim si poté uvědomili, že pokud by bylo Čóšú poraženo, hrozilo by reálné obnovení prestiže Bakufu a jeho opětovná dominance nad japonskou politikou. Rivalitu Sacumy a Čóšú nakonec pomohl překonat samuraj z panství Tosa, Sakamoto Rjóma, jenž stál u zrodu císařského režimu po roce 1868. Výsledkem setkání mezi Sacumou (Saigó Takamori), Čóšú (Kido Takajoši) a Tosou (Sakamoto Rjóma) na jaře roku 1866 bylo vytvoření tajného paktu (Aliance Satchō, 薩摩長州同盟 ), který byl uzavřen v březnu v předvečer další plánované expedice šógunátu proti Čóšú (Letní válka, 7. červenec 1866), jež měla ztrestat sílící knížectví. Poprvé od bitvy u Sekigahary vznikla proti Tokugawům aliance feudálních rodů, jež mohla ohrozit jejich moc ... 

Nepravidelné jednotky Kiheitai (奇兵隊) z panství Čóšú (Zdroj: Wikimedia Commons)

Šógunské jednotky v roce 1864 (Zdroj: Wikimedia Commons)

Voják ozbrojených složek Bakufu (Zdroj: Wikimedia Commons)