Nindžové

Nindžové (Zdroj: Zvezda)

Nindža (japonsky 忍者) byl v dobách feudálního Japonska profesionál, který byl vycvičen k mnoha různým záškodnickým a špionážním aktivitám. Rozmanité účely, ke kterým byli nindžové využíváni, jsou v kronikách označovány jako kančó (špehové) v nepřátelských provinciích a v době války jako teisacu (skauti), kišo (útočníci ze zálohy) a koran (agitátoři). Nindžové příliš nerozlišovali mezi operacemi prováděnými v době míru a v době války. Ovšem pokud se daimjó (japonsky 大名, v překladu „Velké jméno“, byli to osobní vazalové císaře a členové japonské vysoké šlechty) vydal na větší válečnou výpravu, okruh úkolů, které nindžové mohli vykonávat, se značně rozšiřoval. Byli použitelní jak pro získávání zpravodajských informací před útokem, tak i na bitevním poli pro vytváření zmatku v řadách nepřítele. Při déle trvajícím obléhání se osvědčili jako zvědové, žháři nebo vrazi. Nindžové byli mistry v bojových technikách nindžucu (též šinobidžucu), které si kladou za cíl, aby se nepřítel nedozvěděl o přítomnosti protivníka. Toto umění v sobě zahrnovalo jak různé druhy boje (ať už se zbraněmi či holýma rukama), techniky nenápadného pohybování se v krajině, tak třeba různá řemesla, zpěv či tanec. Mnozí nindžové pocházeli z nižších společenských vrstev a jejich zákeřné a lstivé metody byly přímým protikladem chování urozeného ideálního samuraje, hledícího nepříteli přímo do očí. Byli terčem opovržení, ale přesto byli nepostradatelní. Nindžové rovněž byli a jsou často označováni také výrazem šinobi no mono (šinobi - vkrádat se). První zprávy o nindžích se objevují od 6. století, tedy v období vlády císařovny Suiko, avšak rozkvět zažili až ve 14. století, v 15. století během Válek Ónin (1467-1477), což byl konflikt mezi klanem Hosokawa a klanem Jamana a v následném období válčících států - Sengoku Džidai. Nejvíce obdivovanými profesionálními nindži byli ti, kteří pocházeli z provincií Iga a Koga. Obětí neúspěšného útoku nindži se stal i Oda Nobunaga a služeb nindžů využíval i Iejasu Tokugawa. Mezi známé bitvy, ve kterých byli využiti nindžové, patří například Bitva u Sekigahary (1600), Obléhání Ósaky (1615) nebo Šimabarské povstání (1638). 

Útok nindžů na hrad v době obléhání (někdy mezi léty 1460 - 1650) 

(Zdroj: Osprey Publishing)

Je těsně před rozbřeskem a skupina nindžů se vyšplhala do obleženého hradu. Předtím, než za rozbřesku vypukne útok obléhající armády a začne bitva, mají za úkol provést určité operace. Jeden z nindžů je oblečen zcela stejně jako obránci a právě zabíjí jednoho ze strážců. Z toho je patrné, že se nindžové nemuseli vždy oblékat jen do svých tradičních černých obleků. Maximální zmatek je vytvořen v případě, pokud posádka hradu nedokáže odlišit spolubojovníky od nepřátel. Jiný z nindžů vrhá menší variantu čínské výbušniny v tvrdém obalu, opláštěné buď keramikou, nebo železem. Bomby v železném obalu byli bombami tříštivými a mohli způsobit těžká zranění. Větší typy byly dostatečně účinné na to, aby dokázaly v hliněných zdech hradu vytvořit díru. Méně rozměrné varianty bylo možné házet, což z nich činilo účinné ruční granáty. Výbušnina se zapalovala pomocí žhavé hubky nebo zápalné šňůry, které byly zpravidla uchovávány ve vodotěsném lakovaném pouzdře. Další nindža právě kope do železného koše, který je jediným zdrojem osvětlení na nádvoří hradu. Další nindžové běží vyvolat zmatek do vnitřních prostor hradu. V pozadí je vidět výbuch. 

Skupince nindžů se podařilo proniknout do daimjóova sídla s cílem zavraždit jej. Období Válčících států (Sengoku džidai), někdy mezi léty 1467 - 1615.

(Zdroj: Osprey Publishing)

Obrázek se nejspíše odehrává v době obléhání hradu, kdy jak obléhací armáda, tak obránci hradu ještě spí a mezitím nindžové, kterým se pod rouškou noci podařilo do hradu vniknout, mají za úkol zde provést určité operace, které by popřípadě mohli obléhací armádě ulehčit nastávající útok (při déle trvajícím obléhání hradu se nindžové osvědčili jako zvědové, žháři nebo vrazi). Dvěma nindžům (v Japonsku jsou označováni častěji výrazem šinobi no mono, šinobi - "vkrádat se" ) na obrázku se podařilo vniknout do soukromých místností daimjóa (japonsky 大名, v překladu "Velké jméno", byli to členové japonské vysoké šlechty, osobní vazalové císaře a nezávislí pánové provincií) s úmyslem zavraždit ho. Soukromé pokoje daimjóa mohly být občas umístěny v hlavní hradní věži tenšu (japonsky 天守), což by úkol nindžů značně zkomplikovalo, jelikož tyto věže byly velmi dobře opevněny a hlídány (menším, hlídacím věžičkám, které byly rozmístěny podél hradeb a které sloužily také jako sklad zbraní a šípů, se říká jaruga - japonsky 櫓). Mnohdy však byla daimjóova jašiki (šlechtické sídlo) samostatná budova na vnitřním nádvoří. Vnitřní uspořádání je typické pro daimjóovo obydlí. Za vnějšími těžkými posuvnými dveřmi je lakovaná dřevěná chodba vedoucí k dalším místnostem, vzájemně od sebe odděleným papírovými zástěnami. Podlaha v chodbě je tzv. zpívající (též označována jako slavičí) podlaha, která mnohdy mohla daimjóovi zachránit život. Zpívající podlaha uguisubari (japonsky 鴬張り) je druh podlahy, která při šlápnutí vyvolá pískavý zvuk. Pískavý zvuk nezpůsobují prkna v podlaze, jak se mnozí lidé obvykle domnívají, ale kovové úponky, které aktivuje došlápnutí lidské nohy. Nejznámější zpívající podlaha se nachází na hradě Nidžó ve městě Kjóto. Nindžové na obrázku pronikli dovnitř obydlí dveřmi díky použití různých "kasařských nástrojů", se kterými uměli pracovat. Jeden nindža, který se nachází ještě v chodbě, hází šuriken na stráže, které se k němu blíží. Šuriken - házecí hvězdice (japonsky 手裏剣, v překladu "rukou skryté ostří"), je tradiční japonská nenápadná zbraň, která sloužila pro vrhání a někdy i pro bodání. Jeho společník, druhý nindža, se mezitím pokouší zabít daimjóa. Plánovaná oběť sice spala, ale zvuk zpívající podlahy ji probudil a daimjó teď bojuje s vrahem o holý život. Menší vložený obrázek vlevo dole předvádí speciální techniku pro prozkoumávání potencionálně nebezpečných tmavých míst, např. chodeb uvnitř hradů nebo chrámů. Nindža vysunul pochvu meče až na špičku čepele a vodící lanko upevněné na pochvě uchopil pevně do zubů. Tím se dosah nindži zvětšil až na téměř dva metry, a v okamžiku, kdy konec pochvy narazil na nepřítele, mohl ji nindža nechat sklouznout na zem a mečem okamžitě provést výpad přesně ve směru protivníka.

Obětí neúspěšného útoku nindži se stal i Oda Nobunaga a služeb nindžů využíval i Iejasu Tokugawa, který byl v roce 1603 prohlášen šógunem (založení Tokugawského šógunátu). Iejasu Tokugawa vládl z hradu Edo, kde profesionální nindžové z provincií Iga a Koga tvořili jeho osobní gard (během bitvy u Sekigahary 21. října 1600 hráli nindžové z Kogy důležitou roli - několik stovek nindžů pomáhalo vojákům samuraje Torí Motoda, spojence Tokugawy, bránit hrad Fušimi). Mezi povinnosti mužů z Iga patřila ochrana vnitřních částí paláce, které byly známé pod označením Ooku. Rozkládala se zde obydlí šógunových konkubín. Skupina z Koga, která byla početně poloviční než muži z Iga, chránila velkou vnější vstupní bránu hradu zvanou Otemon. V roce 1614 se nindžové dostali opět do akce. Tehdy již dospělý Tojotomi Hidejori shromáždil na otcově poslední velké pevnosti v Ósace desetitisíce nespokojených samurajů, kterým se nelíbilo, že rod Tokugawa uchvátil moc. V zimě roku 1614 Tokugawa zahájil obléhání opevnění Ósaky, které po obvodu měřilo téměř 19 kilometrů. Během obléhání, Miura Joemon, nindža ve službě Tokugawy, naverboval další nindži z provincie Iga a 10 z nich poslal do Ósackého hradu, aby zde podnítili nepřátelství mezi zdejšími samurajskými veliteli. Během následujícího letního tažení tito naverbovaní nindžové bojovaly po boku pravidelných jednotek v bitvě u Tennódži (3. červen 1615). Jedním z posledních detailních záznamů, který nám popisuje účast nindžů v otevřeném boji, bylo Šimabarské povstání (1637–1638), což byla velká rolnická vzpoura, k níž došlo na poloostrově Šimabara na japonském ostrově Kjúšú a na přilehlém souostroví Amakusa. Důvody povstání byly jak sociální, tak náboženské (většina účastníků se hlásila ke katolické víře). Šógun Iemicu Tokugawa tehdy naverboval nindži z Kogy proti křesťanským povstalcům, které vedl Amakusa Širó a kteří se opevnili na hradě Hara v provincii Hizen. V deníku, který si vedl člen klanu Macudaira, Amakusa Gunki, se píše: "Muži z Kogy, kteří skryli svůj vzhled, se každou noc vkrádali dovnitř do hradu a zase ven, jak se jim líbilo".

Zobrazení tichého útoku nindžů na spící hrad za pomoci

speciálního vybavení (Zdroj: Osprey Publishing)

Výstroj a výzbroj nindžy (Zdroj: Osprey Publishing)

Překvapivý útok skupinky nindžů na projíždějící samuraje/daimjóa (Zdroj: Zvezda)