Mongolské invaze do Japonska 

Vylodění Mongolů v zátoce Hakata (Zdroj: Osprey Publishing)

Zatímco v zemi vycházejícího slunce pomalu probíhalo upevňování prvního šógunátu, Kamakurského šógunátu, a zároveň pokračovalo jeho soupeření s císařským dvorem, v Eurasii se mezitím zrodila největší říše, která kdy spatřila světlo světa - Mongolská říše. Byla založena Temüdžinem (Čingischán) roku 1206, který sjednotil mongolské kmeny a který poté započal mohutnou expanzi, při které se hordy jeho kočovných nájezdníků dostaly přes Střední Asii, Čínu, Persii, Mezopotámii, Střední východ a Kavkaz až na Moravu. Mongolská říše po 13. století dominovala celé Eurasii, ohrožovala například i Egypt či Indii, avšak o Japonsko se Mongolové výrazněji nezajímali. 

To se změnilo roku 1259 nástupem nového Velkého chána Kublaje, který se především soustředil na dobývání jihočínské dynastie Sung a upevňováním mongolské autority v Číně. Poté, co podnikl šest pustošících invazní do Koreje (království Korjo), která s dobyvateli roku 1258 uzavřela ponižující mír, se Kublaj zaměřil na ostrovní Japonsko, které roku 1266 pod hrozbou války vyzval, aby přijalo jeho nadvládu. Nedostalo se mu však uspokojivé odpovědi, a tak roku 1268 vyslal do Kamakury posly s dopisem. Regent Hódžó Tokimune, který spoléhal na to, že Japonsko je ostrov, však z mnoha důvodů na výzvu nereagoval ani tentokrát (Kublaj dopis navíc směřoval vládě šógunátu, který pouze vykonával pověření císaře, který sídlil v Kjótu). V 70. letech 13. století se však odpor Sungů začal hroutit, a tak se nyní Kublaj mohl plně soustředit na "drzé" ostrovy za mořem, které si dovolily odmítnout jeho návrhy "přátelství". 

 

Bakufu (šógunská vláda) mezitím zaslalo výzvy západním provinciím Japonska s rozkazem k přípravám na odražení invaze (ačkoliv bakufu zahájilo válečné přípravy, jejich provedení ponechalo místní vládě na ostrově Kjúšú - nejpravděpodobnějším místě útoku). V Koreji se mezitím začalo pod mongolskými a čínskými veliteli shromažďovat invazní vojsko, které čítalo 300 velkých a 400 menších válečných plavidel řízených 6700 námořníky, které měly transportovat 15000 mongolských a čínských a 8000 korejských vojáků (Kublaj chtěl začít válku už v roce 1268, ale zjistil, že mu Korejci v té době nebyli schopni poskytnout dostatečnou armádu a loďstvo. V roce 1273 poslal do Koreje část vojska jako předvoj, ale to nebylo schopné se zásobovat z místních zdrojů a muselo se vrátit do Číny pro zásoby). Roku 1274 došlo k prvnímu střetnutí na ostrově Cušima v Korejském průlivu, kdy se obě strany přesvědčily o velkých odlišnostech ve způsobu jejich válčení. Mongolové měli taktickou výhodu, jelikož využívali metody masové války s dobře organizovanými metodami vedení bitvy (zachovávali bitevní rozestavení a koordinovali se pomocí signálů), kdežto japonští samurajové byli zvyklí na boj muže proti muži, tváří v tvář, s malým ohledem na formaci. Během obléhání Cušimy Mongolové využily i množství otrávených a zápalných šípů, které skosily mnoho obránců. I když samurajové bojovali statečně (například samuraj jménem Sukesada, které podnikl výpad, prolomil nepřátelské linie a sám pobil 24 Mongolů), Mongolové Cušimu dobyli, zmasakrovali velkou část obyvatel a hromadně znásilnili ženy (zbylí samurajové a jejich ženy spáchaly hromadnou sebevraždu, čímž se vyhnuly otroctví).  

Mapa zobrazující trasy plaveb a útoků mongolských invazních flotil a armád

v letech 1274 a 1281 (Zdroj: Wikimedia Commons)

Podobný osud stihl i ostrov Iki. Dne 19. listopadu se mongolské vojsko vylodilo poblíž vesnice Imazu v zátoce Hakata. Ihned na ně zaútočilo japonské vojsko o síle 3000 mužů, které podniklo jezdecký útok proti sevřeným řadám mongolských válečníků. Pod palbou z luků a katapultů nakonec museli s velkými ztrátami Japonci ustoupit - zastavili se až u polorozpadlých valů ze 7. století, kde se opevnili. Ještě téhož večera se však Mongolové stáhli zpět na lodě, jelikož se obávali nočního útoku (utrpěli navíc velké ztráty, které neočekávali). Poté mongolští nájezdníci zapálili město Hakata. Ráno však Japonci zjistili, že velkou část mongolského loďstva zničila bouře (existují však i záznamy, které uvádějí, že na kotvící mongolskou flotilu, která byla osvětlena díky blízkému hořícímu městu Hakata, zaútočilo na 300 malých japonských lodí, z nichž některé byly naplněny hořlavinami a zbylé lukostřelci - výsledkem byl naprostý zmatek, kterému dopomáhala vichřice, která šířila plameny na mongolských lodích).

Samurajové útočí na mongolské lodě v roce 1281. Moko Šurai Ekotoba (蒙古襲来絵詞), asi 1293.

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Mongolský pokus o první invazi byl úspěšně odražen. S tím se Kublaj nechtěl smířit. To si však kamakurské bakufu velmi dobře uvědomovalo, a tak byly po celé zemi zahájeny horečné přípravy na očekávanou druhou invazi - shromažďovalo se vojsko, zbraně, probíhala výstavba rozsáhlých opevnění a podél pobřeží Kjúšú byly zřízeny hlídky. Ve svatyních a chrámech po celém Japonsku mezitím probíhaly děkovné obřady za záchranu. U Hakaty tisíce dělníků vybudovaly více než 10 km dlouhou opevňovací linii s 3 metry vysokou kamennou zdí, příkopy a věžemi. Současně se zde shromažďovaly zásoby potravin potřebné pro operace. Jelikož se jádro mongolského vojska stále nacházelo v Číně a v Koreji hrozilo vypuknutí hladomoru, Kublaj se rozhodl, že svého dosáhne vyjednáváním. Roku 1275 jeho vyslanci, kteří měli regentovi Tokimunemu předat titul "král Japonska", dorazili do provincie Nagato. Když je však Hódžóové po čtyřech měsících nepohodlného čekání pozvali do hlavního města šógunátu Kamakury k audienci, dorazivší mongolští poslové byli ihned připraveni o hlavy. Po konečném vítězství nad Sungy roku 1279 se Kublaj mohl konečně se "vzpurným" Japonskem vypořádat.  

Král Korji zahájil výstavbu 1000 transportních a válečných lodí a zrekrutoval 15000 vojáků, ke kterým se připojilo dalších 50 000 Mongolů. Poté Kublaj po celé Číně zrekvíroval dalších 4000 plavidel, na které se mělo nalodit 100 000 čínských vojáků. Po celé obrovské říši probíhaly nesmírně nákladné přípravy, shromažďovaly se zbraně a potraviny. V květnu roku 1281 se ohromná invazní flotila dala do pohybu - byla to jedna z největších invazních flotil v dějinách. Na zhruba 4500 plavidlech se k japonským břehům přesouvalo téměř 200 000 bojovníků. Flotila se rozdělila na 2 části - menší uskupení tvořené především válečnými loděmi a velkými transportními koráby pod vedením generála Chunga Ta-kua se plavilo z Koreje, zatímco obrovské množství menších plavidel, z nichž mnohá se hodila spíše pro plavbu po Žluté řece než k překonávání oceánu, muselo překonat trasu téměř 800 km na volném moři (jejich velitel Fan Wen-chu však úkol bez vážnějších komplikací zvládl). Bakufu mezitím k ohrožené oblasti vyslalo armádu o síle 60 000 vojáků. Mongolové, stejně jako předtím, nejprve obsadili ostrovy Cušima a Iki, kde se setkaly s zuřivým odporem. Poté se Mongolové vylodili jižně od Hakaty a obsadili ostrůvek Takašima, který si zvolili jako základnu pro své další operace. Na moři se však Mongolům postavilo velké množství malých japonských plavidel, které řídili zkušení japonští piráti wakó, kteří vynikali v taktice rychlého úderu a následného ústupu. Na souši nejprve Mongolové Japonce krok za krokem zatlačovali, avšak když se jejich postup dostal až k připravené obrané linii, nevěděli si rady. Sice Mongolové dokázali demonstrovat svou převahu v organizovaném vedení války, jakmile se však vrhli do jakéhokoli průlomu, kterého dosáhli, samurajové měli navrch, protože dokázali uplatnit svou osobní válečnickou zdatnost v boji tváří v tvář. Čínští spolubojovníci navíc měli velmi špatnou morálku a jen neradi bojovali za svoje mongolské pány. Ačkoliv Japonci odráželi jeden útok za druhým a rovněž podnikali nebezpečné výpady, kterými udržovali nepřítele v pohotovosti, nebyli schopni zahnat trojnásobnou převahu zpět do moře. 

Boj mongolských vojáků s japonskými samuraji (Zdroj: Pinterest)

Japonci bojují s Mongoly (Zdroj: Osprey Publishing)

Mezitím po celém Japonsku lidé přicházeli do šintoistických svatyň a buddhistických chrámů, aby se modlili za záchranu země a za božskou pomoc při boji s obávaným nepřítelem. Jejich prosby byly vyslyšeny. 14. srpna se k japonským břehům přihnal ohromný tajfun - mnohem mocnější než ten z roku 1274. Zkušení korejští námořníci odpluli na širé moře, ale čínské lodě na tom byly daleko hůř. Druhého dne orkán rozmetal mongolskou flotilu kompletně - lodě byly převraceny, nabíraly vodu a narážely na skaliska. Podle legendy se z moře zvedla mohutná hlava zeleného draka, který na Mongoly seslal apokalypsu nevídaných rozměrů. Tyto bouře vstoupily do dějin jako Kamikaze (Božský vítr). Mongolové, kteří se zachránili a dostali se na pobřeží, byli nemilosrdně zmasakrováni. Po této bouři Japonci obklíčili na 30000 demoralizovaných Mongolů. Vzhledem ke krutostem, jež Mongolové spáchali na ostrovech Cušima a Iki a i na japonské pevnině, kde pobili tisíce nevinných civilistů, neměli samurajové slitování a nebrali zajatce. Mongolové ztratili více než dvě třetiny lodí a podařilo se uniknout jen těm největším. Utopilo se zhruba až 100 000 útočníků a když se k tomu sečtou ztráty na pevnině, téměř celé invazní vojsko bylo zničeno během jediného dne. Když se o tom doslechl Kublaj, nepropadl zoufalství, ale ihned začal plánovat okamžitou odvetu (to však vedlo k častým stížnostem ze strany čínských obchodníků a v říši vypukly nepokoje). Jeho říše byla ale rozlehlá a nesmírně bohatá a ani podobný debakl nemohl ohrozit její nesmírnou moc. Kublaj se chtěl pokusit o invazi do Japonska ještě jednou v roce 1286, ale nedostatek zdrojů pro takový pokus mu v tom zabránil. Jeho smrt roku 1294 pak zažehnala mongolskou hrozbu od japonských břehů definitivně.

Japonský samuraj bojuje se dvěma korejskými pomocnými vojáky, druhá bitva v zátoce Hakata, druhá mongolská invaze do Japonska, 1281. (Zdroj: Osprey Publishing)

Samuraj na obrázku má na sobě zbroj typu ó-joroi (大鎧). Zhotovovala se z malých lakovaných destiček pospojovaných dohromady šňůrami a podložených látkou. Tento typ zbroje byl velmi propracovaný a barevný, řadí se rovněž ke starším typům zbrojí. Korejští válečníci mají štíty a prvky mongolské zbroje (štíty představovaly velkou výhodu). Ležící bojovník je vyzbrojen mongolským lukem. Japonští jízdní lukostřelci si získali vynikající pověst díky své přesnosti střelby. Invazní mongolské jednotky si zjevně přály zařadit tyto skvělé střelce do svých řad. Samuraj a daimjó Kikuči Takefusa prokázal své střelecké umění zásahem do obličeje nepřátelského generála, kterým uspíšil ústup mongolských útočníků za první invaze v roce 1274.