Hatamoto

Tokugawa Iejasu a jeho hatamoto (Zdroj: Osprey Publishing)

Výrazem hatamoto (japonsky 旗 本; v překladu znamená doslova "pod prapory") se během historického období Edo (1603 - 1867; vláda Tokugawského šógunátu) nazývali středně až vysoce postavení přímí vazalové šógunů z klanu Tokugawa. Jednalo se o samuraje, kteří místo toho, aby sloužili lennímu pánovi daimjó nebo aby jimi byli oni sami, sloužili přímo Tokugawskému šógunátu.  

Ležení samurajského generála (Zdroj: Osprey Publishing)

Během období prvního šógunátu japonské historie, Kamakurského šógunátu (1192 - 1333), byli přímí vazalové šóguna označováni jako gokenin (japonsky 御家人). Tento dědičný status nejprve uděloval přímo Joritomo Minamoto, zakladatel a první šógun Kamakurského šógunátu (během jeho vlády dosáhl počet gokeninů na zhruba 2000). Během míru měli za úkol chránit císařský dvůr a hlavní město Kamakura, zatímco během války byli povinni bojovat pod šógunovým praporem. Aby se někdo mohl stát osobním vazalem šóguna, musel vlastnit půdu a být vysoce postavený ve vojenské hierarchii. Gokeninové se rovněž mohli stát provinčními hejtmany šugo (japonsky 守護), což byli samurajští aristokraté, kteří od konce 11. století do poloviny 15. století představovali důležitou část vlády šógunské administrativy (zvané jako bakufu) či vojenskými provinčními správci džitó. Během období Kamakura byli šugo silně závislí na bakufu a v období Muromači měli na starost rozsáhlá území provincií.  

Během japonské historie se význam slova gokenin často měnil. V historickém období Muromači (1336 – 1573; období šógunátu Ašikaga), kdy jejich postavení začalo upadat, například výraz gokenin znamenal pouze válečníka a přímí vazalové šóguna byli nazýváni hókóšú (japonsky 奉公衆).  

V období Sengoku (období Válčících států; polovina 15. století až začátek 17. století) byli výrazem gokenin pro změnu pojmenováváni vysoce postavení vazalové daimjóů, lenních pánů. Daimjó (japonsky 大名, v překladu „Velké jméno“) je označení člena japonské vysoké šlechty, osobních vazalů císaře, formálně mu podřízených, ale ve skutečnosti nezávislých pánů provincií, kteří figurovali v historických obdobích Sengoku a Edo. Před tím, než se v období Sengoku Japonsko roztrousilo na mnoho malých knížectví, vládli jménem šógunátu Ašikaga v provinciích právě vojenští hejtmani nazývaní šugo. Tito šugové se však v polovině 15. století uchýlili k násilí a řada z nich si v provinciích, které dříve jménem šógunátu spravovali, vytvořila vlastní malá knížectví. Bez zřetelné centrální moci, která by boje potlačila, nahradil vojenského velitele šóguna a hejtmana šugo lenní pán daimjó.  

(Zdroj: Osprey Publishing)

Výraz gokenin se nejvíce změnil po roce 1600, počátkem historického období Edo, kdy středně a výše postavení vazalové šóguna začali být nazýváni výrazem hatamoto a výrazem gokenin začali být nazýváni níže postavení. Pokud jde o výši příjmu, nebyl mezi těmito dvěma statusy zřetelnější rozdíl, avšak hatamoto měli právo na audienci u šóguna, kdyžto gokenin nikoliv. Hatamoto byli během období Edo občas nazýváni také jako džikisan hatamoto (japonsky 直 参 旗 本; lze přeložit jako "přímí šógunátní hatamoto"), aby byl zdůrazněn rozdíl mezi nimi a příslušníky předchozích generací hatamoto, kteří sloužili různým daimjóům. Výraz hatamoto totiž vznikl již během období Válčících států (období Sengoku) a v té době se tímto výrazem označovali samurajové, kteří střežili ó uma džiruši, což byly obrovské, masivní standarty, které se na bojištích v období Válčících států využívaly k identifikaci daimjóa či nějakého jiného vojenského velitele. Tokugawský šógunát však po svém vzestupu systém hatamoto institucionalizoval.  

V očích Tokugawů byli hatamoto strážci, kteří rodu sloužili již od doby, kdy otec Tokugawy Iejasua, Hirotada Macudaira, jako ne moc vlivný pán spravoval provincii Mikawa pod nadvládou rodu Imagawa.  

Standarty ó uma džiruši (Zdroj: Osprey Publishing)

K Tokugawovým řadám hatamoto patřili jak členové rodu, tak i členové jiných japonských samurajských rodů, jako byly například Takeda, Hódžó a Imagawa, jejichž vlastněné provincie byly dobyty právě Tokugawou. Na rozdíl od gokeninů (během období předchozích šógunátů) však hatamoto nemuseli nutně vlastnit půdu či zastávat status daimjó. V souvislosti s armádou bylo hatamoto možné přirovnat k postavení důstojníka. Pokud hatamoto zastávali vysokou hodnost, měli právo na audienci u šóguna. Tito hatamoto byli známí jako ome-mie idžó. Všechny hatamoto lze rozdělit do dvou kategorií - kuramaitori, kteří brali své příjmy přímo z tokugawských sýpek, a džikatatori, kteří drželi pozemky roztroušené po celém Japonsku. Výraz pro hatamoto s příjmem asi 8 000 koku nebo vyšším byl taišin hatamoto („větší hatamoto“). Koku (japonsky 石) je historická japonská jednotka objemu, která odpovídala deseti krychlovým šaku. Přibližně 3,6 koku odpovídalo jednomu krychlovému metru. Koku původně definovalo množství rýže, historicky pak toto množství odráží dostatečnou zásobu potravy pro jednoho člověka na jeden rok. Během období Edo bylo každé knížectví (léno, han) charakterizováno svým výnosem (úrodou rýže) v koku. Nejmenší velikost byla 10 000 koku, ale 22 největších panství přesahovalo 200 000 koku. Pozemkový majetek přímo vlastněný šóguny Tokugawa činil 6 480 000 koku a odpovídal jedné čtvrtině veškeré japonské zemědělské produkce.  Dělící čára mezi taišin hatamoto a fudai daimjó, což byli daimjóvé, kteří byli přímími vazaly rodu Tokugawa a v administrativě bakufu vykonávali mnoho důležitých funkcí, byla 10 000 koku. Čtyři nebeští králové Tokugawy - nazývaní jako šitennó, což bylo označení pro čtyři nejefektivnější samurajské generály, kteří loajálně bojovali po boku Tokugawy v období Válčících států, zastávali rovněž status fudai šitennó. Tento status byl nad statusem hatamoto. Rozdíl mezi statusem hatamoto a fudai šitennó by mohl být tedy shrnut následovně - fudai šitennó byli daimjóové, kdyžto hatamoto hlavně “obyčejní” samurajové. Hatamoto rovněž zastávali mnoho důležitých funkcí v administrativě bakufu - pracovali jako inspektoři v policejních sborech, soudci v městských soudech, výběrčí daní či jako členové různých rad. V roce 1722 činil počet hatamoto 5000, zatímco počet gokenin 12000.  

Mnoho hatamoto rovněž sloužilo během války Bošin (3. leden 1868 – 18. květen 1869), což byl konflikt mezi panstvími podporující návrat moci císaři (Sacuma, Čóšú, Tosa, Hirošima, Cu, Saga a další) a knížectvími podporující vládu Tokugawského šógunátu (Aizu, Takamacu, Džózai, Kuwana, Macujama, Nagaoka další). Známí hatamoto, kteří se této války na straně šógunátu zúčastnili, byli například samuraj a daimjó klanu Aizu Macudaira Katamori, šermíř a zástupce velitele speciálního policejního sboru šinsengumi Hidžikata Tošizó, samuraj a admirál tokugawského loďstva Enomoto Takeaki či Kacu Kaišú. Dalšími slavnými hatamoto z dřívějších dob byli například Džidaju Koizumi, Óoka Tadasuke, Tójama Kagemoto nebo dva mořeplavci ze západu, Angličan William Adams a Holanďan Jan Joosten. 

Zástupce velitele speciálního policejního sboru šinsengumi Hidžikata Tošizó

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Admirál tokugawského loďstva Enomoto Takeaki (Zdroj: Wikimedia Commons)

Během období Edo se mnoho hatamoto stalo patrony vývoje japonských bojových umění a provozovalo dódžó, což je místo, kde probíhá výuka bojového umění. Dva hatamoto, kteří se na vývoji bojových umění podíleli přímo, byli Jagjú Munenori a Jamaoka Tešú.  

Po abdikaci posledního šóguna rodu Tokugawa, Jošinobua, ho mnoho hatamoto následovalo do jeho nového panství v Šizuoce. Hatamoto oficiálně zanikli v roce 1871, kdy byl v rámci reforem císaře Meidžiho zrušen systém han a byl zaveden nový systém prefektur.