Obléhání a pád Ósaky (1614 - 1615)

(Zdroj: Osprey Publishing)

V roce 1598 zemřel Hidejoši Tojotomi, významný státník, samuraj, generál a muž, který jako druhý v pořadí sjednotil celé Japonsko pod svojí nadvládu a stal se nejmocnějším mužem v zemi vycházejícího slunce. Po jeho smrti vládla Japonsku tzv. Rada pěti regentů, mezi kterými dominoval Iejasu Tokugawa. Dalšími regenty byli Tošiie Maeda, Terumoto Móri, Hideie Ukita a Kagekacu Uesugi. Ti se měli postarat o vládu nad zemí do doby, než Hidejošiův syn Hidejori vyroste a bude schopen převzít moc. V tom jim mělo pomáhat ještě 5 správců, bugjóů, kterými byli ustaveni Micunari Išida, Masaie Nacuka, Gen-I Maeda, Nagamóri Mašita a Nagamasa Asano, kteří museli Hidejorimu složit slib věrnosti. Hidejoši se nejvíce spoléhal na Tošiieho Maedu, silného pána z provincie Kaga, který měl k němu nejblíže a sdíleli spolu svůj původ v provincii Owari. Ten však za rok zemřel a za další rok se rozpadl i koncil regentů. Po tom, co Tokugawa Iejasu a jeho východní armáda 21. října roku 1600 porazili západní armádu, které velel Išida Micunari a která byla věrná malému Hidejorimu, se Iejasu stal nejsilnějším mužem v zemi a definitivním sjednotitelem Japonska. Roku 1603 Iejasu založil šógunát Tokugawa a stal se šógunem. Tuto funkci ovšem vykonával pouze dva roky. Poté odstoupil a přenechal ji svému synovi Hidetadovi. Zastával titul odstoupivšího šóguna (ógošo). Poté se stáhl do ústraní na hradě Sunpu v Suruze a dohlížel nad rozšiřováním hradu Čijoda (Edo) a nad růstem okolních měst. Několik let se také věnoval diplomatickým záležitostem ve vztahu k novým cizincům, Holanďanům (1609) a Španělům, ke kterým však choval různorodé postoje. V následujících deseti letech se však hlavně věnoval reformám a vytváření nového politického a společenského uspořádání země.  

Ačkoliv se moc Tokugawů nyní zdála být absolutní, nebylo tomu tak. Nad jejich vládou stále visela hrozba Hidejošiho dědictví. Jedinou významnou překážkou k vytvoření silného a stabilního režimu byl totiž stále klan Tojotomi vedený Hidejošiho synem Hidejorim, který postupně dospíval a který sídlil v Ósace. K Hidejorimu se totiž upínali naděje těch, kteří díky porážce v bitvě u Sekigahary přišli o svá léna a postavení, byli nespokojení a nebo chtěli svrhnout nově vzniklou vládu šógunátu. Ačkoliv Iejasu kontroloval většinu daimjónů (japonsky 大名, v překladu „Velké jméno“, daimjó je označení člena japonské vysoké šlechty, osobních vazalů císaře, formálně mu podřízených, ale ve skutečnosti nezávislých pánů provincií) a všichni bývalí Hidejošiho generálové do roku 1611 zemřeli, velmi se obával desetitisíců róninů (samurajů bez pána), kteří se nyní v zemi nacházeli a z nichž se mnozí proměnili v lapky a snažili se uživit, jak to šlo. Iejasu si byl vědom, že kdyby vypuklo protitokugawské povstání, tito róninové by se k němu s jistotou připojili. Iejasua však uklidnily zprávy o tom, že Hidejori je pouze rozmazlený mladík, který se vůbec nedá srovnávat s jeho otcem. 

Tojotomi Hidejori (Zdroj: Wikimedia Commons)

Paní Jodogimi, Hidejoriho matka (Zdroj: Wikimedia Commons)

O naprostém a pro něho šokujícím opaku se však přesvědčil roku 1611 při příležitosti nástupu nového císaře Go-Mizuna, jenž nahradil Go-Józeie. Iejasuovi bylo tehdy již 68 let. Do Kjóta byl pozván i Hidejori, kterému bylo tehdy 18 let (za jeho budoucnost ručili dva Iejasuovi synové jako rukojmí). Šokovaný Iejasu se zde setkal se sebevědomým a inteligentním mladým mužem, který "zdědil všechny schopnosti, aby se z něj jednou stal velký státník". Iejasu nabyl přesvědčení, že dokud bude Hidejori naživu, nikdy nebude šógunát v rukou jeho potomků v bezpečí. Rovněž si uvědomil, že kdyby nyní zemřel, země by se mohla znovu dostat do občanské války, jelikož by se mnozí daimjové mohli odvrátit od Iejasuova syna, který nedisponoval takovou prestiží, jako jeho otec, a přidat se na Hidejoriho stranu. Dále Iejasua znepokojoval fakt, že mezi potencionálními Hidejoriho soupenci bylo mnoho křesťanských daimjónů (křesťanství bylo rozšířeno i mezi róniny). Zajímavostí je, že Hidejoriho matka, paní Jodogimi, byla silně protikřesťanská a roku 1604 dokonce Iejasua požádala, aby vydal protikřesťanský edikt. Ačkoliv byl Iejasu vůči cizincům otevřený (viz případ anglického samuraje Williama Adamse), do roku 1611 postupně svůj názor změnil a dne 27. ledna 1614 vydal edikt potlačující křesťanství a vyhošťující všechny křesťany ze země. Ačkoliv se začaly bourat kostely a mnoho křesťanů Japonsko skutečně opustilo, ke skutečné perzekuci nedošlo. Hidejori mezitím začal do svých služeb přijímat značné množství róninů a rovněž posiloval obranu Ósackého hradu. Hidejori rovněž sponzoroval opravy a dobudování chrámu Hókódži v Kjótu, pro který nechal mimo jiné zhotovit obrovský bronzový zvon, který byl dokončen v polovině roku 1614. Zvon zdobila řada nápisů, z nichž některé se daly vykládat dvojsmyslně. "Ať je stát v míru a vzkvétá" (kokka onko) - tento nápis zesměšňuje Iejasuovo jméno, jelikož slabiky ka a ko napsané čínskými znaky se japonsky čtou Ie jasu. Další nápis "Panovník i poddaní jsou radostní a prosperují a jejich potomci šťastní a slavní" bylo možno číst také jako "Radujme se z oslnivé slávy vlády potomků rodu Tojotomi" a nápis "Na východě je zdraven mladý měsíc, na západě dává sbohem zapadající slunce" měl naznačovat, že Iejasův východ symbolizovaný měsícem je méně důležitý než západ Tojotomiů zalitý sluncem. Iejasu to vnímal jako výzvu. 

Bronzový zvon s nápisem v chrámu Hókódži (Zdroj: Wikimedia Commons)

Iejasu se nejprve rozhodl zkusit vyřešit celou záležitost diplomatickou cestou, a tak Hidejorimu nabídl léno. Ten ho však samozřejmě odmítl, jelikož by to znamenalo, že by musel opustit Ósacký hrad. Válka proto byla na spadnutí. Samurajský vojenský systém byl tou dobou na vrcholu, a tak se Iejasuovi podařilo zmobilizovat největší armádu, jakou Japonsko do té doby spatřilo. Armáda měla 194 400 mužů a její součástí byly i klanové armády ostatních Tokugawových věrných daimjóů, jako byli například Masamune Date a Uesugi Kagekacua. Hidejoriho vojsko, jehož vojáci byli sice méně zkušení a ne tak dobře vyzbrojení jako ti v Iejasuově armádě, rovněž nebylo zanedbatelné - čítalo 113 080 mužů. Hidejoriho výhodou však bylo opevnění Ósackého hradu, který představoval vrchol japonského fortifikačního umění.  

"Hrad v Ósace byl obrovský. Byl byl vybudován v tak monumentálních rozměrech, že všechny nově příchozí cizince pohled na něj ohromil. Jeho vnější opevnění se táhlo v délce více než devíti mil a bylo většinou považováno za neprostupné; vnitřní pevnost pak chránily dva hluboké vodní příkopy obklopené třicetimetrovými hradbami. Uvnitř hradu byla soustava dalších vodních příkopů, bašt, opevněných bran a strážních stanovišť."

Řez obrany Ósackého hradu (Zdroj: Osprey Publishing)

Hidejori se při obraně hradu mohl spolehnout na jeho zkušené velitele. Těmi byli Gotó Motocuga a Sanada Jukimura. Zkušenější velitelé mu poradili, aby se opřel především o mohutnou baštu svého hradu a nepokoušel se o vlastní ofenzivní operace. Sanada rovněž vybudoval soustavu předsunutých opevnění.  

Ani Iejasu s přípravami neotálel. Protože věděl, že bude obléhat velmi sofistikované a mohutné opevnění, nechal v předchozích měsících vyrobit mohutná obléhací děla (některé z nich byly schopny střílet až osmikilogramové projektily). Od Nizozemců pak zakoupil pět těžkých děl, jež mohla vypálit kuli o váze téměř 19 kg.  

Tokugawovo dělostřelectvo (Zdroj: Osprey Publishing)

Boje začaly 19. listopadu roku 1614, když 3 000 Iejasuových mužů překročilo řeku Kizu a zničilo zdejší pevnost. O týden později s 1 500 muži Iejasu zaútočil na vesnici Imafuku bráněnou 600 vojáky. S pomocí oddílu vyzbrojeného arkebuzami šógunátní síly opět zvítězily. Před tím než 4. prosince začalo vlastní obléhání Ósackého hradu, zaútočil Iejasu ještě na několik menších pevností a vesnic. Dne 3. ledna zaútočily Iejasuovi vojáci na Sanadovy obranné linie (zvané Sanada-maru), které bránil Sanada s jeho 7000 muži. Útoky šógunových vojáků na Sanada-maru byly opakovaně odraženy (i přesto, že je vedli tak skvělí vojáci, jako byli tzv. rudí ďáblové, jimž velel Naotaka Ii) a Sanada se svými muži uskutečnil několik útoků proti liniím obléhatelů, které ve třech případech prorazil. Šógun Hidetada následně navrhl frontální útok, ale byl Iejasuem pokárán kvůli své netrpělivosti. Iejasu místo toho nařídil ostřelování pevnosti (jeho dělostřelectvo čítalo na 300 děl) a navíc svým mužům přikázal podkopat se pod hradby. Rovněž se pokusil zlomit morálku obránců hradu, zvláště paní Jodogimi, která byla vývojem značně zneklidněna. 15. ledna jedna z Tokugawských dělových koulí zasáhla její ubytovací prostory, kde roztříštila čajovou skříňku a vyděsila dvorní dámy. O dva dny později byly komnaty následovníkovy matky opět zasaženy. Tentokrát si incident vyžádal dvě mrtvé. Jodogimi proto začala prosit svého syna, aby přistoupil k dohodě. Tomu byl nakloněn i Iejasu, jelikož ačkoliv jeho armáda dobyla předsunutá opevnění, proti mocným hradbám hradu nic nezmohl. Jeho zásobovací linie navíc byly přetížené a rovněž nastala zima. Doposud podle některých zpráv zemřelo pod hradbami Ósaky na 30 000 jeho bojovníků (toto číslo však bude přemrštěné). 

Noční útok na hradby (Zdroj: Osprey Publishing)

Zimní obléhání skončilo 22. ledna, kdy se obě strany dohodli na míru. Hidejori však musel souhlasit s rozbořením vnější části hradeb a zasypáním hradních příkopů. Dodnes je otázkou, proč tak učinil a vzdal se své výhody. Nejspíše čekal, že v době příměří jeho vyčerpaná armáda znovu nabere síly. Do 16. února byla většina demoliční práce hotova a Iejasu odtáhl směrem na Fušimi. Hidejoriho muži však poté začali ve spěchu opravovat pobořená opevnění hradu. Rovněž do provincií nechal vyslat posly, aby rekrutovali nové róniny a shromažďovali zbraně. Posádka hradu se navíc snažila zabránit Iejasuovým mužům v demolici druhé linie hradeb, kterou se Iejasu snažil zbourat z důvodu "nejasnosti smlouvy". To byla pro Iejasua záminka k návratu.  

Nyní k Ósackému hradu, který již nepředstavoval takovou hrozbu, Iejasu přitáhl s vojskem o počtu 150 000 vojáků. Byl rozhodnutý Hidejoriho definitivně zničit. Hidejori však stále disponoval minimálně 60 000 vojáky (některé zdroje hovoří až o 120 000 vojáků, ale toto číslo bude nejspíše přemrštěné). Hidejori se kvůli poměru sil musel znovu spolehnout na svá opevnění, i když byla již zásadním způsobem oslabena. Klan Tojotomi a jeho vojáci věděli, že to bude boj na život a na smrt. Jelikož byla velká část Hidejoriho vojáků křesťanského vyznání, naskytl se na jeho vojsko zajímavý pohled:  

"Šest velkých praporů neslo vedle Svatého kříže obrazy Spasitele a svatého Jakuba - patrona Španělska. Na praporech, stanech a jiných táborových insigniích bylo tolik křížů, Ježíšů a Santiagů, že se z toho muselo Iejasuovi dělat špatně." 

Tojotomiho síly začaly útočit na šógunátní jednotky v okolí Ósaky. Pod vedením Naojukiho Bana zaútočily 29. dubna na hrad Wakajama, pobřežní pevnost patřící šógunovu spojenci Nagaakirovi Asanovi. Asanovy jednotky ale vyjely z hradu, napadly útočníky a porazily je. Před tím než Hidejori dokázal dosáhnout výraznějších územních zisků, dorazila na počátku června Iejasuova Východní armáda. 2. června se v bitvě u Dómjódži střetlo Hidejoriho 2600 mužů s 23 000 muži Východní armády (v chrámu Dómjódži byla pohřbena řada císařů z počátku našeho letopočtu). Jejich velitel Motocugu Gotó se pokusil ustoupit do mlhy, ale bitvu přesto prohrál a byl v ní zabit (Góto byl zasažen nepřátelskou střelou, a aby nepadl do rukou nepřítele, spáchal rituální sebevraždu seppuku). Poté šógunátní síly narazily na jednotky Hidejoriho generála Jukimury Sanady u Honta-rjó. Sanada se snažil vnutit Masamunemu Datemu boj, ale Dateho vazal Šigenaga Katakura ustoupil, protože jeho jednotky byly vyčerpané a Sanadovi jednotky nakonec učinily to samé.  

Během té samé noci se strhla bitva u Jao mezi Moričikou Čósokabem (Západní armáda) a Takatorem Tódóem (Východní armáda). Ve stejnou dobu došlo i k bitvě u Wakae mezi Šinegarim Kimurou a Naotakou Ii. Čósokabeho síly dosáhly vítězství, ale Šigenari Kimura byl poražen levým křídlem Naotakovy armády. Hlavní Tokugawské síly přispěchaly po Šigenarově smrti na pomoc Takatorovi Tódóovi a Čósokabe se stáhnul.  

Následně zasedla v Ósace porada Hidejoriho velitelů. Všem bylo jasné, že Iejasu tentokrát na žádnou dohodu nepřistoupí. Sanada Jukimura proto navrhl generální výpad na jádro armády Tokugawů. 

Hidejoriho generál Motocugu Gotó (Zdroj: Wikimedia Commons)

Hidejoriho generál Sanada Jukimura (Zdroj: Wikimedia Commons)

3. června vypochodovala většina hradní posádky z pevnosti a v klešťovém útoku napadla obléhající vojsko u Tennó-dži. Rozhořela se velmi krvavá bitva. Útok Tojotomiho vojáků byl tak zuřivý, že kronika popisující tuto událost uvádí, že "jejich statečnost nikdy nebyla překonána ve starých dobách ani v současnosti." Sanada Jukimura zaútočil v čelé své družiny přímo proti velitelskému praporci Tokugawy Iejasua. Jeho vojáci proráželi jednu řadu Tokugawských vojáků za druhou. Jízdní samurajové Tojotomiho armády celý útok vedli a pod kopyty jejich koní našlo smrt mnoho šógunátních vojáků. Iejasu si uvědomil, že pokud by Sanada prorazil, jeho armáda by byla zničena, a tak velel svým vojákům přímo v bitevní vřavě. Náhle se však Sanada Jukimura dostal až přímo k Iejasuovi a kopím ho bodl do boku. Podobně jako v bitvě u Kawanakadžimy došlo k přímé konfrontaci nepřátelských velitelů. Sanada však byl hned poté Iejasuovými vojáky zatlačen zpět. Podle jedné konspirační teorie Iejasu svým zraněním u Ósaky podlehl, nicméně moderní historikové to považují za smyšlenku. Navzdory zuřivosti náporu západní armády se po několika hodinách dokázali Iejasuovi muži zkonsolidovat a krok za krokem zatlačovat Tojotomiho vojáky zpět do hradu. Tam již čekal Hidejori se zálohami. Do bitvy se však zapojil příliš pozdě. Otřesené linie nepřítele se zformovaly a na všech frontách zatlačovaly jeho muže. Hrdinný Sanada Jukimura se snažil ze všech sil, aby zastavil postup nepřítele. Po několika hodinách boje znaven sesedl z koně a usadil se ke krátkému odpočinku na svou velitelskou stoličku. K jeho praporci se však přiblížil nepřátelský samuraj Nišio Nizaemon z Ečizenu. Sanada zvolal:  

"Jsem Sanada Jukimura, protivník, jehož bezpochyby nejste hoden, jsem však tak vyčerpán, že již nemohu dále bojovat." 

Sanada odložil svou přilbu kabuto a hrdě se vzpřímil. Nizaemon mu následně usekl hlavu. Mezitím Ósacký hrad zachvátily plameny. Podle některých názorů požár založil zrádce, podle jiných za něj mohla koncentrace dělostřelby Tokugawů. Plameny se rozšiřovaly a Tokugawovo vojsko se vrhlo do generálního útoku. Paní Jodogimi i Hidejori následně spáchali seppuku. Většina generálů Západní armády byla zabita. Jen Čósokabe Moričika byl zajat a později popraven. Na bojišti leželo přes 18 000 mrtvých válečníků. Mezi Ósakou a hradem ve Fušimi pak vyrostla strašlivá alej - pro výstrahu byly hlavy róninů podporujících Hidejoriho vystaveny podél silnice spojující obě pevnosti. Po dobytí hradu vyhlásil šógunát zákony Ikkuni Ičidžórei (v každé provincii mohl být jen jeden hrad) a Bukešohatto (každý daimjó mohl vlastnit jen jeden hrad a musel respektovat různá hradní omezení). Před stavbou nebo opravou hradu bylo nutno získat povolení od šógunátu. Aby se vyhovělo novým zákonům muselo být mnoho hradů zbořeno. Bafuku získala v Ósace roční výnos 650 000 koku a začala s přestavbou Ósackého hradu. Ósaka se pak stává knížectvím a vláda v ní je svěřena Tadaakimu Macudairovi. V roce 1619 ale šógunát zrušil ósacké knížectví a podřídil Ósaku přímo šógunátu.  

Japonská malba ze 17. století, zobrazující obléhání Ósaky (Zdroj: Wikimedia Commons)

Klan Tojotomi byl zničen a mocná Hidejošiho bašta, jež se stala symbolem jeho moci a záštitou jeho dědice, byla vyvrácena. Hidejoriho teprve sedmiletý syn Kurimacu Tojotomi byl chycen a v Kjótu sťat. Byl to Iejasuův pravnuk. Před smrtí se však údajně choval velmi statečně a přednesl proti Iejasuovi sžíravé obvinění, že se prý zprotivil Hidejošimu odkazu. Vdova po Hidejorim byla provdána do rodu Honda. Iejasu Tokugawa, muž, který začínal velmi skromně jako rukojmí Imagawů, se stal třetím a definitivním sjednotitelem Japonska. Jeho státnická i vojenská činnost měly ukázat, že on byl skutečným dědicem Ody Nobynuagy i Tojotomiho Hidejošiho, jehož syn se sice pokusil zvrátit průběh dějin, stal se však tragickou postavou japonské historie. Pád Ósaky definitivně ukončil období nepřetržitých válek. V příštích více než 250 letech se mělo Japonsko těšit vnitřnímu míru a nebývalému ekonomickému a společenskému rozvoji. Iejasu Tokugawa zemřel 1. června 1616 poté, co jej u jeho lůžka navštívili všichni jeho věrní vazalové. Po své smrti byl zbožštěn pod jménem Tóšó Daigonem. Na jeho památku vyrostla řada svatyň nazvaných Tóšógu, z nichž nejznámější je ta v Nikkó založena roku 1617, kde je také pohřben. Iejasu Tokugawa byl patrně nejvýznamnější daimjó, vojevůdce a státník japonských dějin. Jeho odkaz přetrval dlouhá staletí, než se našla síla, jež byla schopná vyzvat tokugawský režim na souboj. Jeho nejvýznamnější západní životopisec ho označil "za bezpochyby jednoho z největších mužů, jakého kdy svět spatřil." 

Ósacký hrad dnes (Zdroj: Wikimedia Commons)

Ósacký hrad dnes (Zdroj: Wikimedia Commons)