Seppuku

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Inscenovaná, ale i tak velmi zajímavá fotografie z roku 1880, která má ukazovat samuraje páchajícího japonskou rituální sebevraždu seppuku (japonsky 切腹, v překladu "plátování žaludku"), v Evropě mylně nazývanou harakiri (japonsky 腹切, v překladu "řezání břicha", znaky jsou stejné jako u slova seppuku, akorát v obráceném pořadí). Ačkoliv ve skutečnosti termín harakiri není v Japonsku vnímán přímo jako vulgarita, je používán pouze v mluvené formě japonštiny a má poněkud hanlivý nádech. V psané formě japonštiny se používá pouze termín seppuku. Na fotografii je podle make-upu nejspíše herec tradičního japonského divadla kabuki. U jeho pravé nohy se nachází štětec, inkoust a svitek s tzv. básněmi haiku (japonsky 俳句), což jsou velmi krátké lyrické básně s přírodní tematikou. U samurajů, kteří hodlali spáchat seppuku, bylo časté téma pohrdání smrtí a samotné sebevraždy. Tyto básně mají přesně vymezený formát - první verš má pět slabik, druhý sedm slabik a třetí zase pět slabik. U skutečných sebevražd seppuku byl ve většině případů přítomen i pobočník kaišakunin (japonsky 介錯人), který po tom, co si dotyčný v kleče prořízl břišní dutinu krátkým samurajským mečem wakizaši či dýkou tantó (vodorovně zleva doprava, následně mohl být proveden ještě řez svislý), mu následně setnul hlavu, aby tak ukončil jeho utrpení (seppuku bylo velmi bolestivé). Japonci totiž věřili, že lidská duše sídlí v břichu člověka - hara, a aby duše mohla bez problému opustit tělo, bylo pro ni nutné vytvořit cestu úniku. Kaišakunina-pobočníka si vždy samuraj hodlající spáchat seppuku vybral sám (pro pobočníka to byla vždy velká čest a většinou se jednalo o někoho blízkého). Seppuku bylo součástí samurajského kodexu bušidó (japonsky 武士道, v překladu "Cesta válečníka") a nejčastěji bývalo pácháno z následujících důvodů - samuraj chtěl předejít zajetí, které by pro něho znamenalo potupu (smrt pro záchranu cti se cenila více než porážka a zajetí), chtěl získat ztracenou čest, byl vyzván z nějakého důvodu svým pánem a nebo tím chtěl vyjádřit nesouhlas s činy svého pána. Seppuku mohlo být i prostředkem, jak se v bezvýchodné situaci vyhnout mučení, které by mohlo po zajetí následovat. Během vlády Tokugawského šógunátu (historické období Edo, 1603–1868) se seppuku používalo rovněž jako forma popravy (tento druh popravy byl však výsadou samurajské vrstvy a prostým Japoncům nebyl umožněn). První zaznamenaný případ spáchání seppuku pochází z roku 1180 - během bitvy u Udži rituální sebevraždu spáchal Minamoto no Jorimasa, samurajský velitel z rodu Minamoto za válek Gempei. Posledním známým člověkem, který seppuku spáchal, byl básník, herec, spisovatel a nacionalista Jukio Mišima, který se roku 1970 pokusil o státní převrat. Seppuku bylo zakázáno roku 1873 společně se zrušením samurajské vrstvy (v rámci tzv. reforem Meidži). Dámský ekvivalent seppuku se nazývá džigai (japonsky 自害) a ženy k tomu používaly dýky tantó a kaiken. Ženy pocházející ze samurajských rodů však spíše preferovaly proříznutí hrdla, avšak často používaným způsobem bylo i nalehnutí na čepel dýky. Ženy samurajů většinou páchaly sebevraždu, když bylo jejich sídlo či hrad obléháno nepřátelskou armádou a již se zdálo, že není úniku.