Válka Ónin (1467 - 1477) - obzvlášť ničivý konflikt, kterým započalo období válčících států 

Samurajští velitelé války Ónin (Zdroj: Osprey Publishing)

Válka Ónin (japonsky 応仁の乱 , Ónin no ran) se odehrála mezi léty 1467 až 1477 a jednalo se o velmi krutou a ničivou válku, během které bylo zničeno a vypáleno mnoho měst, včetně tehdy hlavního města Kjóto. Nejvíce intenzivní boje probíhaly právě v historické provincii Jamaširo, kde se Kjóto nacházelo. Odtud se boje rozšířily do ostatních provincií. Válka Ónin se odehrála v historickém období Muromači (1336 - 1573, toto období je rovněž nazýváno "období Ašikaga", podle tehdy vládnoucího šógunátu) a její hlavní důvod byl spor mezi mocnými klany Hosokawa a Jamana, který vyústil až v celonárodní konflikt, do kterého byl zatažen jak šógunát Ašikaga, tak i mnoho dalších daimjónů - pánů provincií a osobních vazalů císaře (japonsky 大名, v překladu doslova „Velké jméno“). 

  

Šógunát Ašikaga, i když vládl poměrně velmi úspěšně, nebyl nikdy tak silný jako předchozí šógunát Kamakura (1185–1333) a během posledního století jeho vlády došlo k úplnému zhroucení jeho autority. Navíc ani šógun a ani císař, který zastával pouze formální a symbolické funkce, neměli dostatek sil, aby v hlavním městě zavedli pořádek. Nově vzniklí daimjóové, feudální pánové jednotlivých provincií, kteří vlastnili klanové armády a kteří mezi sebou soupeřili, nyní dosáhli velké samostatnosti a Japonsko se tímto stalo velmi decentralizovanou zemí (v roce 1467 byl počet daimjónů 260 !).  

Před tím, než se Japonsko roztrousilo na mnoho malých knížectví, vládli jménem šógunátu Ašikaga v provinciích vojenští hejtmani nazývaní šugo, což byli samurajští aristokraté. Tito šugové se však v polovině 15. století uchýlili k násilí a řada z nich si v provinciích, které dříve jménem šógunátu spravovali, vytvořila vlastní malá knížectví. Bez zřetelné centrální moci, která by boje potlačila, nahradil vojenského velitele šóguna a hejtmana šugo lenní pán daimjó. 

Tímto začalo dlouhé období válčících států (japonsky 戦国時代, Sengoku džidai), což bylo období sociálních převratů, politických intrik a téměř nepřetržitého válečného konfliktu, které skončilo až počátkem 17. století založením šógunátu Tokugawa, díky kterému byla stabilita znovu obnovena.  

V polovině 15. století Japonsku dominovaly dva nejsilnější klany - klan Hokosawa a klan Jamana, z nichž každý měl pod sebou ještě několik vazalských klanů (vazalské klany rodiny Hokosawů byly například klan Hatakejama a klan Šiba a vazalské klany rodiny Jamana byly například klan Óuči plus někteří členové rodin Hatakemaja a Šiba). Do toho všeho měli poměrně velkou moc i nezávislí válčící buddhističtí mniši sóhei (nejznámější z nich byla sekta Ikkó-ikki), kteří opovrhovali jak vojenskými hejtmany šugo, tak i lenními pány a působili problémy.  Mezi členy klanu Hatakemaja, což byl vazalský klan rodiny Hokosawů, tehdy probíhaly velké spory ohledně titulu šógunova zástupce, který se nazývá kanrei. Hokosawové se snažili situaci uklidnit, ale členové klanu Jamana spory zaregistrovali a následně vládnoucího šóguna Jošimasa Ašikagu oficiálně požádali, aby byl titul udělen rodině Jamana. Šógun je však odmítl. Šógunův zástupce a hlava klanu Hokosawa, Kacumoto Hosokawa, následně sebral Jošimiho, preferovaného kandidáta na šóguna a opevnil se s ním v šógunově paláci, jelikož očekával problémy vzniklé díky odmítnutí Jamanů. Šógun krátce před napadením hlavního města vydal edikt, ve kterém varuje potenciální agresory, že první, kdo zaútočí na Kjóto, bude označen za rebela a bude s ním naloženo dle nejpřísnějších zákonů. Nic jiného ani dělat nemohl, neboť boje poblíž šógunova sídla dávají vnějším provinciím signál, že šógun je příliš slabý na to, aby zvládl lokální konflikty. Natož pak bránil zemi proti případnému napadení zvenčí. Další důvod vzniku konfliktu byl spor o nástupnictví přímo na místo šóguna. Zatímco Kacumoto spolu s dosavadním šógunem Јоšimasou preferovali Jošimasova mladšího bratra, šógunova manželka a Jamanové se přikláněli k tomu, aby vládl šógunův syn Јоšihisa Ašikaga. Vznikla složitá situace, která se stala jednou ze záminek hrozící války. Šógun, který se mezitím vzdal své vlády (1464) ve prospěch svého bratra neměl kvůli intervencím ze strany své manželky svého nástupce. Země se tak prakticky ocitla bez vlády a počet možností diplomatického nebo politického řešení povážlivě poklesl.

Na začátku války čítala armáda klanu Hokosawa 85 000 válečníků (velel jim Hokosawa Kacumoto). Armáda klanu Jamana čítala 80 000 válečníků (velel jim daimjó Jamana Sózen). Tyto armády byly zmobilizovány poblíž Kjóta. Válka začala v ulicích Kjóta, kde samurajové stříleli šípy přes zdi špatně opevněných panských sídel nepřátel nebo domy jednoduše zapalovali. Proti tomuto násilí a často nevybíravému původu se vzedmula vlna hrdinných bitev a období Válčících států bylo zahájeno v okamžiku, kdy se boje rozšířily z Kjóta do provincií. V březnu roku 1467 bylo vypáleno panské sídlo rodiny Hokosawa. V květnu 1467 bylo zase napadeno panské sídlo rodiny Jamana. Hokosawa Kacumoto byl brzy se svojí armádou zatlačen do severovýchodní části Kjóta, kde se opevnil poblíž svého panského sídla. Armáda rodu Jamana mezitím kontrolovala jih a západ města. V listopadu 1467 obdržela armáda klanu Jamana posily v podobě 20 000 válečníků, kterým velel generál Óuči Masahiro. 

 

Hokosawa však ještě z císařského paláce stihl "evakuovat" císaře Go-cučimikada, kterého poté dovedl k šógunovi. Následně císařský palác obsadilo 50 000 válečníků armády klanu Jamana. Armáda Hokosawů poté dostala posily v podobě vojska klanu Akamacu, kterému velel vojenský hejtman šugo, spojenec Hokosawů a generál Akamacu Masanori. Boje v Kjótu postupně zdevastovaly obrovskou část města. Přesto však koncem roku 1467 nebyl vítěz stále jasný a situace byla nerozhodná. Šógunův mladší bratr Jošimi, který byl podporován Hokosawy, navíc během války "přeběhl" ke klanu Jamana (který podporoval jeho rivala, Ašikaga Jošihisa, což byl syn vládnoucího šóguna). Vládnoucí šógun Ašikaga Jošimasa následně prohlásil Jošimiho za rebela a z Války Ónin se stal střet mezi vládnoucím šógunem (kterého podporoval klan Hokosawa) a jeho bratrem (kterého podporoval klan Jamana).  

  

Přestože oba daimjóové padli již v roce 1473, nikdo neměl zájem boje ukončit. Hosokawům podřízený klan Óuči nakonec dokázal pod svou kontrolu dostat strategicky významnou část Kjóta, nicméně tím nedokázal zvrátit iniciativu ve svůj prospěch. Válka uvízla na mrtvém bodě. Teprve až v roce 1477, když už bylo jasné, že žádná strana není natolik silná, aby dokázala válku vyhrát, natož se zmocnit nadvlády nad Japonskem, poručil generál Masahiro Óuči vypálit državy Hosokawů v Kjótu a z hlavního města se svou armádou odtáhl. 

Ani jeden z klanů nedosáhl během války svých cílů, avšak klan Hokosawa získal kontrolu nad šógunátem (v roce 1473 se stal šógunem Ašikaga Jošihisa). Po deseti letech bojů toho z Kjóta moc nezbylo - zdevastovaným a vypáleným městem se pohybovaly davy, které drancovaly a pobíraly to, co zbylo. 

 

Roku 1490 se šógunem stal Ašikaga Jošitane, syn Ašikaga Jošimiho. Nicméně brzy na to, zřejmě z mocenských důvodů, začaly mezi Hosokawy a šógunskou vládou spory, které vyvrcholili roku 1493 „sesazením“ dosavadního šóguna a instalací nového, Jošizumiho. Protože se Jošitane se svým osudem rozhodně nehodlal smířit, odcestoval nabídnout klanu Óuči jisté výhody, pokud mu jeho vazalové pomohou získat zpět své postavení. Klan Óuči, dosud vazalský vůči Hosokawům, nemohl otevřeně proti svým pánům vystupovat a rozhodl se vyřešit situaci tajně a jak se později ukázalo, též úspěšně. I když neexistují přímé důkazy, má se za to, že měli Óučiové podíl na zavraždění Kanreie (Kacumota) Hosokawy roku 1507. O rok později Jošitane opustil klan Óuči a obnovil svůj titul šóguna. 

Po Kanreiově smrti došlo k soupeření o nástupnictví mezi jeho syny Takakunim a Sunimotem. Faktický vliv Hosokawů na dějství okolo šógunova stolce skončil v roce 1558, kdy došlo ke zradě jejich vazalů, klanu Mijoši. Očekávaná aktivita Óučiů, kterým mohl kolaps Hosokawů otevřít cestu k moci, však ukončila již roku 1551 další zrada, tentokráte jejich vazala Motonariho Móri, který se později stal nejvlivnějším daimjó západního Japonska. Z několika těchto příkladů je patrné, že válka Ónin, potažmo celá éra válčících států (hodilo by se říci spíše válčících feudálů), byla spíše než o vyšších ideálech válkou o kontrole významných loutek, tj. šóguna a císaře.

Během války Ónin se začali objevovat první lehcí pěšáci ašigaru. Lenní pán, který se ujal moci, potřeboval bojovníky a rolníci - bezzemci nespokojení se způsobem života v nejistých časech se nechávali najímat. Slovo “lehký pěšák”, ašigaru, označovalo, že vojáci mají nedostatečnou zbroj, obutí a dokonce i vojenskou výzbroj, pokud si ji neopatřili od poražených na bitevním poli. Tito ašigaru záhy zjistili, že je daleko snazší připojit se náhodně k armádě samurajů, bojovat, drancovat a nakonec dezertovat. Ctižádostivý lenní pán byl tedy schopen zvýšit počet svých pěších vojáků až desetinásobně, protože k vojákům připojil podobnou lehkomyslnou a nejistou chátru. Bohužel se velmi často stávalo, že tito náhodně rekrutovaní muži do řad vojáků mizeli do obdělaných polí nebo do řad nepřátelských armád. Nevycvičení rolníci, které do armády přitahovaly pouze osobní cíle, nebyli rovněž ideálními kandidáty na boj v organizovaných skupinách či na zacházení se sofistikovanými zbraněmi. Bylo tedy třeba vytvořit kontinuitu pro to, aby se rozvinuly bojové dovednosti pěšáků a především aby se mužům vštípila loajalita, která se očekávala od vlastnních poddaných lenního pána. Oba zmíněné trendy se vyvinuly v období Válčících států, tedy v době, kdy se ve velké míře odehrávaly bitvy, obléhání a vojenská tažení. Nakonec přišlo poznání, že se ašigaru, bez ohledu na jejich původ, sice lišili od samurajské elity, ale jejich bojová síla byla vítaným příspěvkem. Úspěšný lenní pán daimjó byl ten, který využíval pěší vojáky v kombinaci s ozbrojenými samuraji. A ti si zase cenili pomoci, která je mohla přivést k vítězství. V průběhu období Válčících států se tedy z původně neloajálních a nevycvičených pěšáků ašigaru stala páteř většiny klanových armád. Ašigaru byli postupně cvičeni v boji ve formacích a ve střelbě salvou. Jednotky ašigaru se dělily na lučištnické (s tradičními japonskými luky jumi), kopinické (s kopím jari) a arkebuzírské (s arkebuzami s doutnákovým zámkem, zvanými tanegašima).  

Pěšáci ašigaru obsluhující katapulty, 1468. (Zdroj: Osprey Publishing)

Tito lehcí pěšáci ašigaru obsluhují během Války Ónin katapulty rodiny Hosokawa. Nejedná se o příležitostné vojáky: v mírových dobách pracovali jako na pozemcích rodiny Hosokawa, takže k této rodině byli přirozeně loajální, i když byli špatně vycvičeni. Charakter jejich soudržného zaměstnání je předurčil pro úkoly, které jim byly přiděleny: vystřelit katapultem bomby se zpožděnou dobou výbuchu, což byl úkol, který vyžadoval jak vojenský dril, tak načasování. Tito muži si obstarávali své vlastní brnění a vybavení. Ale nepotřebovali žádné brnění při tahání lak katapultu, mohla jim dokonce vadit. Simultánně tahali za dlouhá lana katapultu čínského stylu a házeli obrovské měkké zápalné bomby do řad rodu Jamana. Činili tak pod přísným dozorem samurajské hlídky a pěšáka. Další muž, který pravděpodobně dohlížel na výrobu bomb, vleče zápalnou kouli do polohy, v níž se umísťovala do katapultu a kde se zapalovala. 

Drancující pěší vojáci ašigaru během Války Ónin, 1467. 

(Zdroj: Osprey Publishing)

Ilustrace zachycuje scénu z války Ónin v roce 1467, z období Válčících států, kdy se první muži začali označovat termínem ašigaru. Zdrojem ilustrace je malovaný svitek s názvem Šinnjodó endži. Obrázek typickým způsobem zachycuje muže, kteří nejsou loajální nikomu, jen sami sobě, a někteří drancují domy a obchody v Kjótu. Jedná se o neomalené muže, kteří si drancováním přilepšují k živobytí. Muži se nejprve nechali najmout do armády (čí armáda to byla, nevěděli, ani je to nezajímalo), během posledního boje pak zmizeli a snažili se vybrat si odměnu ve formě neoprávněného drancování. Vybavení si ašigaru zajistili v předchozích bitvách. Jen jeden pěšák má brnění. Brnění se skvrnami od krve je poškozené: hedvábné šňůry, které spojují jednotlivé části brnění dohromady, jsou přeřezané, takže brnění se rozpadá na jednotlivé díly. Zdá se, že ostatní pěšáci měli oblečené pouze krátké kimono, bederní roušku a čelenku. Kopí pěšáci používali jako sochory na vypáčení prken v podlaze, kde hledali ukryté poklady. Značně opilí ašigaru před domem rozhazují dokumenty a odnášejí si ukořistěné trezory.