Imdžinská válka (1592–1598)

Japonští lehcí pěšáci ašigaru pálí během bitvy u Čungdžu na korejskou těžkou jízdu

(Zdroj: Osprey Publishing)

Japonská invaze do Koreje (též nazývaná jako Imdžinská válka) byl konflikt mezi nově sjednoceným Japonskem a aliancí Korejského království, ve kterém vládla královská dynastie Čoson, a čínské Říše Ming. Válka trvala od roku 1592 až do roku 1598, přičemž Japonci za tu dobu podnikli invazi na korejský poloostrov hned dvakrát, v letech 1592 a 1597. Iniciátor této války byl daimjó, vojevůdce a politik Tojotomi Hidejoši, který dokončil sjednocení Japonska pod svou vládu jen o dva roky dříve. Jenomže kvůli svému nízkému postavení neměl ve své domovské zemi nikdy naději dosáhnout titulu šóguna, a tak vládl prostřednictvím císařského dvora, na němž zastával titul regenta (v lednu 1592 přijal titul taiko - odstoupivší regent). Pokud by však byl schopen dobýt Čínu, mohl by se stát i císařem, a tak se obrátil na korejskou vládu s žádostí o spojenectví a umožnění průchodu japonské armády do Číny. Korea však uznávala svoji vazalskou závislost na Číně a Japonce odmítla. Na to japonská vláda zareagovala přípravou vpádu do Koreje, přičemž Tojotomi Hidejoši vyhlásil celonárodní mobilizaci, a tak bylo shromážděno zhruba 335 000 mužů, z čehož se 158 800 vojáků mělo účastnit samotné invaze. Většina těchto vojáků pocházela z knížectví z Kjúšú, Šikoku a západního Honšú. V čele této výpravy stáli zkušení vojevůdci, jako byl křesťanský daimjó Koniši Jukinaga (křestním Augustin), Kató Kijomasa, Šimazu Jošihiro, Móri Terumoto a další. 

Na jaře roku 1592 se dala obrovská invazní flotila do pohybu, přičemž za tu dobu bylo přes Korejský průliv na kontinent převezeno 150 000 japonských vojáků na 700 transportních lodích. Dne 23. května se její hlavní síly objevily před korejským přístavem Pusan, jenž padl během dvoudenního obléhání. Moderní a dobře vyzbrojené korejské námořnictvo však nezasáhlo a korejský královský dvůr se o této porážce dozvěděl až o 4 dny později. Tou dobou už však Japonci pochodovali na sever k hlavnímu městu Soulu. Na jih byl proto vyslán generál I Il, s cílem nepřítele zadržet, nebo aspoň zpomalit. Většinu jeho armády však tvořili rekruti s archaickou výzbrojí, kteří se nemohli rovnat jednotkám samurajů, pěšáků ašigaru a japonských arkebuzníků. Výsledkem byl proto masakr Iho sil v bitvě u Sangdžu (3. červen 1592). Od severu však přicházela další nově zmobilizovaná armáda generála Šin Ripa, která čítala minimálně 8000 mužů. Tato armáda však utrpěla katastrofální porážku v bitvě u pevnosti Čungdžu (28. duben 1592), ve které na rovině pod horskými masivy hlavní úderná síla korejské armády, několik tisíc těžkých jezdců, kteří tvořili elitu korejské armády, byli zdecimováni japonskými střelci, kopiníky a samuraji s meči. Japonci dobyli Soul 12. června, přičemž korejský královský dvůr ze Soulu utekl a korejské posádky zapálili královské paláce. Poté generálové Kató Kijomasa a Koniši Jukinaga vyrazili na sever s cílem dobýt Pchjongjang. Po cestě rozdrtili další korejskou armádu v bitvě na řece Imdžin (7. červenec 1592) a Pchjongjangu dosáhli 20. července. Korejský král Sondžo uprchl směrem k Číně, která mu nyní přislíbila plnou podporu.  

Vojáci generála Kató Kijomasy bojují s vojáky korejskými (Zdroj: Pinterest)

Na počátku roku 1593 překročilo řeku Jalu padesátitisícové čínské vojsko pod vedením generála Li Žu-sunga, které zamířilo směrem na Pchjongjang. Čínská armáda disponovala vynikajícím dělostřelectvem včetně obávaných Velkých dalekonosných děl a Děl skrčeného tygra, která střílela desítky malých projektilů najednou. V dalších měsících Japonci pocítili velké problémy se zásobováním jejich jednotek, korejská armáda se znovu vzchopila a zmodernizovala a Japoncům působili potíže i korejské nepravidelné partyzánské jednotky. Jejich ofenzivní kapacita byla vyčerpaná, a tak se postupně stahovali. I na moři v průběhu války dominovalo korejské loďstvo a Korejský průliv byl ovládán admirálem I Sun-sinem. 27. února 1593 proběhla bitva u Pjokdže, kde došlo ke střetnutí kratších čínských mečů s oboustranným ostřím proti japonským katanám a dlouhým mečům No-dači. 27. července 1593 Japonci dosáhli Pyrrhova vítězství během jejich šestidenního obléhání pevnosti Čindžu, na kterou útočil generál Ukita Hideie s 90 000 muži. V odvetě za utrpěné ztráty však Japonci zmasakrovali desetitisíce obyvatel města. Poté začaly probíhat jednání o příměří a Hidejoši pověřil jako vyjednavače Augustina Koniši Jukinaga, který se však uchýlil k podvodu obrovských rozměrů. Jelikož Hidejošiho požadavky byly až příliš tvrdé (Korea měla odstoupit 4 své jižní provincie a dcera čínského panovníka se měla stát konkubínou japonského císaře) a Jukinaga chtěl uzavřít mír co nejdříve, sdělil proto čínským vyjednavačům, že Hidejoši je připraven podrobit se a zároveň Hidejošiho přesvědčil, že Číňané a Korejci jsou jeho podmínky ochotni přijmout. Když však, po dalších třech letech jednání, dorazilo v prosinci roku 1596 do Kjóta čínské poselstvo slavnostně předat Hidejošimu jeho nový úřad "král Japonska", Hidejoši je vyhnal a nařídil, aby byly vojenské operace proti Koreji obnoveny. Roku 1597 tak započala druhá fáze japonské invaze do Koreje, ale ani ta nebyla úspěšná. 16. prosince 1598 byla svedena námořní bitva u Noryangu, ve které 158 korejských a čínských lodí porazilo 300 japonských lodí. Japonci se ale úspěšně stáhli a poté definitivně Korejský poloostrov opustili. 

Korejský voják z období imdžinské války, který je vyzbrojen tradičním korejským mečem zvaným hwando a lukem gakgung (Zdroj: Pinterest)

Boj mezi korejskými vojáky a japonskými samuraji (Zdroj: Pinterest)

Japonský generál Kató Kijomasa během obléhání korejské pevnosti Čindžu (1593)

(Zdroj: Pinterest)

Během této války hráli důležitou úlohu právě lodě. Japonské invazní loďstvo se skládalo především z obrovského množství transportních lodí se slabou ochranou. Tato flotila měla za úkol doplňovat posily a zajistit zásobování. Japonské válečné lodě tvořila plavidla typu atakebune (větší lodě vyzbrojené děly a s posádkou arkebuzníků), sekibune (středně velké lodě) a kobaja (lehké průzkumné plavidlo). Tato plavidla měla většinou kombinovanou posádku samurajů a námořníků rekrutovaných z řad wakó, což byli japonští piráti různého původu, podnikající od 13. do 16. století nájezdy na korejské a čínské pobřeží. Vlajková loď japonské flotily byla třípalubová Nihon Maru, která byla postavena v roce 1591 a symbolizovala bohatství, sílu a ambice Tojotomi Hidejošiho. Byla zdobena symboly kultu šintó. V roce 1592 během bitvy dokázala odolat korejským zapáleným šípům a korejským kanónům. Korejci stavěli větší a robustnější plavidla s velkou palebnou silou. Jejich hlavním plavidlem byly lodě typu panokseon, které byly až 30 metrů dlouhé s vysokými boky chráněnými řadami štítů. Po stranách ze střílen vyčnívala těžká námořní děla. Korejští námořníci v uniformách v odstínu mořské modři pak byli připraveni odrazit útok nepřítele pomocí kopí, mečů, luků a pistolí. Tyto plavidla ve všem převyšovala ty japonské. Nejtěžšími plavidly však byly slavné korejské želví lodě (geobukseon), které budovali jako vylepšení čínského vzoru z 15. století. Jejich paluby byly chráněny železnými deskami a skrz chřtány "dračích hlav" na přídi mohli vojáci pálit dělem nebo pomocí ohně vytvářet kouřovou clonu. 

Vlajková loď japonského námořnictva Nihon Maru v boji s obrněnou korejskou želví lodí během Bitvy u Angolp'o roku 1592 (Zdroj: Osprey Publishing)

Vylodění Japonců v Pusanu (1592) (Zdroj: Wikimedia Commons)