Korejské želví lodě geobukseon  (15. - 18. století) 

Replika želví lodě ve vojenském muzeu v Soulu (Zdroj: Wikimedia Commons)

Geobukseon (korejsky 거북선, též kobukson) byl typ velkých obrněných korejských válečných lodí, které byly používány královským korejským námořnictvem od 15. až do 18. století (podle některých pramenů až dokonce do 19. století), tudíž v době vlády korejské královské a později císařské dynastie Čoson. V západních popisech jsou tyto lodě známé jako tzv. "želví lodě". Tento název je odvozený od nejspíše železného pancéřování s bodci, které lodě chránilo před naloďováním. Tyto lodě jsou často považovány za první obrněné lodě, tzv. ironclady, na světě. Ačkoliv jsou želví lodě známější, základem korejského námořnictva však byly válečné lodě typu panokseon (první loď typu panokseon byla zkonstruována roku 1555). Tyto 30 metrů dlouhé lodě s vysokými boky byly chráněny řadami štítů. Jejich posádku u větších typů tvořilo zhruba 125 mužů. 

Vyobrazení želví lodě z 18. století (Zdroj: Wikimedia Commons)

První zmínky o starších želvích lodích první generace, známých jako gwiseon (korejsky 귀선), pocházejí z let 1413 a 1415 a můžeme je nalézt v Análech dynastie Čoson. V těchto análech je zmínka o jakési falešné námořní bitvě mezi gwiseonem a japonskou válečnou lodí. Tyto želví lodě z první poloviny 15. století jsou v análech popsány i jako "lodě s kopími", jejichž úkolem bylo v bitvě taranovat nepřátelská plavidla. Byly použity například v roce 1419 během tzv. invaze Ōei, což byla invaze čosonského království proti základnám japonských pirátů wakó na ostrově Cušima. Wakó byli piráti především japonského, ale také čínského (hlavně v pozdějších dobách) a korejského původu, kteří od 13. až do 16. století podnikali pustošivé nájezdy na pobřeží Korejského poloostrova a Číny. Korejský král Tadžeong vyslal silnou flotilu (227 lodí) pod vedením generála Yi Jongmu, jež na ostrově 19. června vylodila přes 17 000 vojáků. Korejci na ostrově zničili 129 lodí a 1939 domů a zabili nebo zotročili 135 obyvatel. Zároveň osvobodili 131 čínských a korejských zajatců, které zde piráti drželi. Následně byl tento typ starších želvích lodí použit i v roce 1443 (za vlády krále Sedžonga Velikého) během tzv. severní expedice, která byla namířena proti Jurchenům, což byli domorodí obyvatele Mandžuska (tato expedice vytyčila dnešní hrance mezi Severní Koreou a Čínou). Nicméně následně pro Koreu nastalo dlouhé období míru - vztahy s Japonskem se normalizovaly, želví lodě starší generace byly vyřazeny a obecně vojenská a námořní připravenost Koreje pro válku velmi klesla.  

Od roku 1467 se Japonsko zmítalo v permanentních konfliktech mezi daimjóny (japonsky 大名, v překladu „Velké jméno“, daimjó je označení člena japonské vysoké šlechty, osobních vazalů císaře, formálně mu podřízených, ale ve skutečnosti nezávislých pánů provincií). Toto období je známé jako období válčících států (Sengoku džidai). Občanskou válkou zmítaná země tudíž pro Koreu ani pro nikoho jiného nepředstavovala vojenskou hrozbu. Nicméně na přelomu 80. a 90. let 16. století bylo Japonsko sjednoceno daimjóem, vojevůdcem a politikem Tojotomi Hidejošim, jehož ambice sahaly až za hranice Japonska a který se stal iniciátorem následující invaze na korejský poloostrov. Důvodů invaze mohlo být hned několik - od odplaty za neúspěšnou mongolskou invazi ze 13. století až po nemožnost demobilizace obrovské údajně půl milionové armády. Nejpravděpodobnější motivací však zůstává Hidejošiho touha po moci (po dobytí Koreje se chtěl zmocnit i Číny). Po tom, co Korea uznala svojí vazalskou závislost na Číně a odmítla japonské emisary, kteří Koreji nabízeli spojenectví a vyžadovali průchod svých vojsk, japonská vláda zareagovala přípravou vpádu do Koreje, přičemž Tojotomi Hidejoši vyhlásil celonárodní mobilizaci, a tak bylo shromážděno zhruba 335 000 mužů, z čehož se 158 800 vojáků mělo účastnit samotné invaze. Těmto vojákům veleli zkušení vojevůdci, kteří nasbírali mnoho zkušeností během období Sengoku, a mnoho těchto vojáků bylo navíc vyzbrojeno moderními zbraněmi evropského typu, jako například arkebuzami s doutnákovým zámkem tanegašima. Korea se musela na invazi rychle připravit. 

Stavba želvích lodí (Zdroj: Wikimedia Commons)

Korejská válečná loď typu panokseon (Zdroj: Osprey Publishing)

Japonské invazní loďstvo se skládalo především z obrovského množství transportních lodí se slabou ochranou (na kontinent bylo převezeno 150 000 japonských vojáků na 700 transportních lodích). Tato flotila měla za úkol doplňovat posily a zajistit zásobování. Japonské válečné lodě tvořila plavidla typu atakebune (větší lodě vyzbrojené děly a s posádkou arkebuzníků), sekibune (středně velké lodě) a kobaja (lehké průzkumné plavidlo). Tato plavidla měla většinou kombinovanou posádku samurajů a námořníků rekrutovaných z řad wakó. Korejský admirál a národní hrdina I Sun-sin se však rozhodl využít slabin japonských plavidel, což byla jejich křehkost a nedostatečná výzbroj, a roku 1591 se po projednání záležitosti se svými podřízenými rozhodl vzkřísit a zmodernizovat želví loď z již existujících návrhů, které byly téměř 200 let staré. Jelikož byla hrozba japonské invaze bezprostřední, I Sun-sin byl jmenován hlavním konstruktérem. S jeho podřízenými důstojníky měli za úkol navrhnout a postavit zmodernizovanou želví loď. I Sun-sin projektováním pověřil svého technicky zdatného pomocníka Na De-jonga, jenž želvím lodím vtiskl konečnou podobu. Všechny podrobnosti o stavbě želvích lodí si admirál I Sun-sin zapsal do svého osobního deníku. Tradiční korejská děla, která měla být pro želví lodě použita a jejichž dostřel činil 300 až 500 metrů, byla testována 12. března 1592. První želví loď byla na vodu spuštěna 27. března 1592, den před obležením Pusanu a bitvou o Dadaedžin, což byly první bitvy války.  

Tradiční korejská děla chongtong (Zdroj: Wikimedia Commons)

Želví lodě byly 30 až 37 metrů dlouhé, přes 10 metrů široké a byly postavené z korejské červené borovice, popřípadě smrkového dřeva. Na přídi lodi se nacházela obávaná dračí hlava, která je považována za nejvýraznější rys celé lodi. Skrz její chřtán mohli vojáci pálit dělem nebo pomocí ohně vytvářet kouřovou clonu (podle některých pramenů mohla dračí hlava vypouštět i jedovaté zplodiny). Dračí hlava rovněž mohla sloužit i jako psychologická zbraň - mohla nahánět strach japonským námořníkům. Příď lodě byla vybavena kotvou a klounem. Pod kotvou se nacházel dřevěný erb ve tvaru obličeje, který se používal k nárazu do nepřátelských lodí. Želví lodě nesly dva sklápěcí stěžně s obdélníkovou plachtou - k nebojové plavbě sloužily plachty a v boji byla používána vesla (želví loď měla na každé straně 10 vesel). Želví lodě měly ploché dno a příčný rez jejich trupem připomínal písmeno U, což jim zajišťovalo stabilitu a dobrou ovladatelnost. Paluba byla dle historiků vícestupňová a oddělovala bojový prostor a prostor s veslaři. Ačkoliv nebyly v oceánu z nejrychlejších, želví lodě mohly v případě potřeby vyvinout velmi vysokou rychlost. Posádku tvořilo 50 až 60 námořníků určených pro boj, 70 veslařů a kapitán. Korejští námořníci měli uniformy v odstínu mořské modři a byli vyzbrojeni kopími, meči, luky, štíty a ručními palnými zbraněmi. Korejské ruční palné zbraně se však nemohli rovnat japonským arkebuzám s doutnákovým zámkem tanegašima. Proto se Korejci spoléhali na luky. Primární zbraní želvích lodí byla početná artilerie - děla různých ráží stříleli ze střílen umístěných na bocích, přídi a zádi trupu. Kromě nejlehčích kusů zvaných „vítězství“ Korejci používali čtyři druhy děl označovaných (od nejtěžších) jako „nebesa“, „země“, „černá“ a „žlutá“, přičemž nejtěžší měly ráží kolem 190 mm a dostřel plných 48liberních projektilů činil slušných 600 m. Celkově byly tedy želví lodě vyzbrojeny 20 až 30 děly. Děla se v Koreji objevila poprvé v polovině 14. století během vlády dynastie Goryeo a ihned byla použita jako pobřežní baterie či jako obranný prvek pevností. Korejská děla se následně dostala do Číny a Korejci s nimi rovněž slavili úspěch v boji s piráty wakó. V průběhu následujícího století se děla stala nedílnou součástí lodní výzbroje, což o čínských a japonských korábech nemůžeme konstatovat ani v časech imdžinské války. Děla nejčastěji střílela šípovité střelivo různých velikostí. Toto střelivo umožňovalo větší dostřel, přesnost a účinnost v cíli, oproti střelivu kulovému. Boky lodě byly protkány menšími otvory, ze kterých mohly být vystřelené šípy a další zbraně. Podle dobových pramenů a vyobrazení tvořily onen želví krunýř kovové šestiboké desky. Nicméně jejich použití nelze s jistotou prokázat, a I Sun-sin, jenž nám zanechal podrobný popis želvích lodí, se o žádných pancířích nezmiňuje. Jedna japonská kronika zmiňuje střet ze srpna roku 1592, kterého se účastnili tři korejské želví lodě „pokryté železem“. To však podle názorů některých odborníků může odkazovat pouze na kovové bodce,  které měly nepřátelům znemožnit vstup na palubu a v případě potřeby je bylo možné pokrýt rákosovými rohožemi, aby nezranily posádku. Odborník na samuraje a japonskou válečnou historii Stephen Turnbull však poukazuje na skutečnost, že japonská vláda v únoru 1593 nařídila námořnictvu použít železné desky při stavbě lodí, pravděpodobně v reakci na korejské útoky. Žádné korejské záznamy se však přímo o kovovém pancéřování nezmiňují a je záhadou, jak by mohli získat na kovové pancéřování dostatek surovin, když už jim dělalo problém sehnat dostatek surovin na výrobu děl. Je zde také otázka, proč by vůbec Korejci stavěli lodě s kovovým pancířem, když Japonci ve skutečnosti jako výzbroj na svých lodích používali pouze slabší děla než ta korejská a navíc v menším počtu. Během námořních bitev tohoto období Japonci běžně používali ohnivé šípy a explodující granáty zvané horokubiya (焙 烙 火 矢). Podle některých názorů pochází představa korejských želvích lodí s kovovým pancířem od Evropanů a Američanů z konce 19. století, kteří tehdy Koreu navštívili. Tito návštěvníci si údajně mohli mohutné korejské želví lodě ze starých příběhů spojit s tehdy moderními ironclady, které byly na vzestupu. Turnbull však věří, že tyto zkušenosti z 19. století by neměly vylučovat omezené množství želvích lodí s kovovým pancířem v roce 1592.  

Synovec admirála I Sun-sina, Yi Puna, o želvích lodích pronesl:

"Želví lodě mohly proniknout mezi stovkami nepřátelských lodí, kdy se jim zachtělo a kamkoli se dostaly, stala se pro ně ostatní plavidla snadnou kořistí.“

Výzbroj želví lodě (Zdroj: Osprey Publishing)

Želví loď v boji (Zdroj: Pinterest)

Želví lodě byly poprné použity během bitvy u Sačchonu (8. červenec 1592). I Sun-sin japonská plavidla vylákal z přístavu, načež na ně Korejci udeřili plnou silou. Korejské námořnictvo v bitvě disponovalo 23 válečnými plavidly, přičemž na konci bitvy bylo všech 12 velkých japonských válčených lodí, které z přístavu vypluli, potopeno. Korejci nepřišli ani o jednu loď. Během bitvy nasadili Japonci několik jednotek nejlepších střelců z arkebuz, kteří byli umístěni v přístavu a jejichž úkolem bylo střílet na admirála I Sun-sina. Jedna kulka admirála sice zasáhla do ramene, on však pokračoval ve velení dál. Během této bitvy Korejci použili i taktiku, která spočívala ve vystřelení salvy do nepřátelské lodě a následném taranování. Během války I Sun-sinovi želví lodě rovněž přerušovali japonské zásobování, které probíhalo přes moře. Díky tomu byla celá japonská invaze téměř zastavena. 4. října 1592 bombardovalo I Sun-sinovo loďstvo (166 lodí) japonské loďstvo, které kotvilo v Pusanu. I Sun-sinovi se podařilo zničit na 100 japonských lodí a následně uniknout pryč s minimálními ztrátami. Po tom, co byl I Sun-sin zbaven velení, se celé korejské loďstvo dostalo do rukou oblíbence dvora. To však vedlo ke katastrofální porážce v bitvě u Chilchonryangu 28. srpna 1597, během které bylo téměř celé korejské loďstvo zničeno a téměř všechny želví lodě potopeny. 26. října 1597 však korejské námořnictvo slavilo velké vítězství, kdy již opět pod velením admirála I Sun-sina v bitvě u Mjongnjangu na hlavu porazilo 333 lodí japonského námořnictva. Korejské loďstvo disponovalo pouze 13 loděmi. Bitva u Mjongnjangu je považována za I Sun-sinův největší úspěch. 16. prosince 1598 proběhla poslední velká námořní bitva války, bitva u Norjangu, ve které proti sobě stály japonské loďstvo a spojené korejsko-čínské loďstvo. Spojenecké loďstvo o síle 150 lodí pod velením admirála I Sun-sina a čínského mingského admirála Čen Lina zaútočilo a zničilo nebo zajalo téměř polovinu  plavidel japonského loďstva, které čítalo na 500 lodí a kterému velel Šimazu Jošihiro. Během této bitvy byl admirál I Sun-sin zabit - zasáhla ho kulka vystřelená z arkebuzy. Admirál I Sun-sin je považován za jednoho z největších Korejců a někteří historici ho považují za korejského Horatia Nelsona. Přestože neměl žádné formální vojenské vzdělání a jeho námořnictvo bylo nepočetné a špatně vybavené, jako jeden z mála námořních vojevůdců ve světové historii nebyl nikdy poražen v žádné bitvě, ačkoli jich vybojoval nejméně 23. 

Bitva u Norjangu, ve které byl smrtelně raněn admirál I Sun-sin

(Zdroj: Osprey Publishing)

Bitva u Norjangu (Zdroj: Pinterest)

Socha admirála I Sun-sina (Zdroj: Wikimedia Commons)