Šimabarské povstání (1637 - 1638)

 Šimabarské povstání (1637 - 1638) - křesťanské (katolické) povstání v Japonsku a Kristův samuraj Amakusa Širó 

Amakusa Širó (Zdroj: Pinterest)

Šimabarské povstání (japonsky 島原の乱) byla velká rolnická vzpoura, která proběhla v panství Šimabara na ostrově Kjúšú během vlády Tokugawského šógunátu v raném historickém období Edo. Centrem této vzpoury byl poloostrov Šimabara a přilehlé souostroví Amakusa (jedná se o historickou provincii Hizen, dnes se zde nacházejí prefektury Saga a Nagasaki). Povstání započalo 17. prosince 1637 a skončilo 15. dubna 1638. Důvody povstání byly sociální i náboženské, jelikož se většina vzbouřených rolníků hlásila k římskokatolické víře. Označení “rolnická vzpoura” však není přesné, jelikož se k rolníkům rovněž přidalo velké množství róninů - samurajů bez pána, kteří dříve sloužili vládnoucím samurajským rodům v této oblasti.  

Šimabara byla původně panstvím rodu Arima, který zde vládl. Příslušníci rodu Arima byli křesťané a podporovali aktivity portugalských misionářů. V důsledku toho se stala křesťany i většina jejich poddaných. Roku 1614 byl však rod Arima vystřídán rodem Macukura (v roce 1614 Iejasu Tokugawa křesťanství zakázal). Tyto kroky Iejasu Tokugawa podnikl v rámci jeho prosazované politiky izolacionismu – sakoku (japonsky 鎖国, v překladu “zavřená země”), kterou začal pomalu za pomoci různých ediktů uplatňovat (ve velké míře jí však začal uplatňovat až jeho vnuk Iemicu Tokugawa). Nový daimjó panství Šimabara (japonsky 大名, v překladu “Velké jméno”; členové vysoké šlechty, vazalové císaře a nezávislí pánové provincií) Macukura Šigemasa chtěl postoupit výše v šógunátské hierarchii, a tak se zapojil do různých stavebních projektů, včetně výstavby a rozšíření hradu Edo. Rovněž podporoval invazi na ostrov Luzon (dnes součást Filipín), který byl tehdy pod kontrolou Španělské Východní Indie. Ve svém novém panství v Šimabaře financoval stavbu nového panského sídla (hrad Šimabara) a jeho předchozí dva hrady Hara a Hinoe nechal rozebrat. Stavbu nového hradu započal kvůli rozkazu Ikkoku-ičijó (v překladu “Jeden hrad na provincii”), který nechal vydat Tokugawský šógunát v roce 1618. Důsledkem toho však bylo prudké zvýšení daní, které rozzlobilo jeho poddané. Rovněž začal brutálně perzekvovat místní křesťany, což vyvovalo ještě více odporu k jeho rodu a jeho vládě ze strany jeho poddaných. Obyvatelé přilehlého souostroví Amakusa prožívali stejné útrapy z rukou rodu Terasawa (daimjó Terasawa Katataka), který sem byl rovněž přemístěn (toto území bylo předtím součástí léna, jehož vlastníkem byl křesťanský daimjó Koniši Jukinaga). V roce 1630 Macukure Šigemasa zemřel a novým daimjónem panství Šimabara se stal jeho syn a dědic Macukure Kacuie, který pokračoval v politice svého otce – s brutální perzekucí křesťanů a navyšováním daní. Obyvatelé poloostrova Šimabara a souostroví Asakusa, kteří byli s nadměrným zdaněním velmi nespokojeni a navíc se museli potýkat s hladomorem, toho už začínali mít dost a vzpoura proti místním pánům a proti šógunátu Tokugawa byla na spadnutí. V roce 1633 navíc vládnoucí šógun Iemicu Tokugawa zakázal cesty do zahraničí a čtení cizích knih.

Amakusa Širó (Zdroj: Wikimedia Commons)

Vlajka křesťanských rebelů Amakusy Širó (Zdroj: Wikimedia Commons)

Nespokojení róninové, z nichž většina byla rovněž křesťany, se stejně jako rolníci začali v utajení scházet a plánovat povstání. To propuklo 17. prosince roku 1637, když byl zavražděn místní daňový úředník (daikan). Ve stejném čase propuklo povstání i na souostroví Amakusa. Počet rebelů se rychle navyšoval, jelikož se k nim připojovalo stále více a více rolníků a róninů z oblastí, kterých se rebelové zmocnili (ať už dobrovolně či z donucení). Vůdcem povstání se stal charismatický Amakusa Širó, jemuž tou dobou bylo 16 let. Amakusa Širó se narodil katolickým rodičům v provincii Higo (dnešní prefektura Kumamoto) a jeho otec Masuda Džinbei byl poddaný rodu Koniši. Počet povstalců se rychle vyšplhal na 40 000. Povstalci následně oblehli hrady rodiny Terasawa, Tomioka a Hondo. Když se zdálo, že obléhání dopadne pro povstalce úspěšně a hrady nakonec budou dobyty, dorazily klanové armády z ostatních panství ostrova Kjúšú, které donutily vojsko povstalců stáhnout se. Povstalci následně překročili moře Ariake a nakrátko oblehli hrad Šimabara, ale byli znovu donuceni ustoupit. Poté se povstalci shromáždili u hradu Hara (tento hrad byl předtím, než se rod Arima přemístil do panství Nobeoka v provincii Hjúga, panským sídlem tohoto rodu). Hrad byl však již opuštěn a rozebrán, a tak byli povstalci nuceni na stavbu palisád použít dřevo z lodí, které předtím využívali. Zbraně, střelivo a zásoby si obstarali vyrabováním skladů klanu Macukura. Spojené klanové armády ostatních panství z ostrova Kjúšú poté zahájily obléhání hradu Hara. Tyto armády podléhaly vládě Tokugawského šógunátu a vrchním velitelem byl Itakura Šigemasa, daimjó z provincie Mikawa a bývalý osobní poradce již zesnulého šóguna Iejasu Tokugawy. Armáda šógunátu čítala 125 000 mužů. Obléhání hradu se zůčastnil i známý šermíř Mijamoto Musaši, který zde plnil funkci poradce Hosokawa Tadatošiho, což byl daimjó panství Kumamoto. Musaši byl údajně sražen z koně kamenem, který po něm hodil jeden povstalec.  Armáda Tokugawského šógunátu následně obdržela materiální pomoc od Holanďanů, kteří jim nejprve dodali střelný prach a poté i děla. Děla a střelný prach jim na žádost poskytl Nicolaes Couckebacker, Opperhoofden holandské továrny ve městě Hirado (jménem Opperhoofden se nazývali vysoce postavení obchodníci a zástupci Holandské východoindické společnosti, kteří působili v Japonsku během vlády Tokugawského šógunátu). Nicolaes Couckebacker si jako protestant přál zabránit rostoucímu vlivu katolíků v Japonsku. Armáda šógunátu ho následně požádala i o plavidlo, které by mohlo hrad Hara bombardovat. Holanďané vyslali loď de Ryp, která měla 20 děl a kterou doprovázel i Couckebacker. Loď se doplavila na pozici poblíž pobřeží hradu Hara, odkud ze svých dvaceti děl spustila bombardování hradu. Do bombardování se zapojily i baterie armády šógunátu. Během patnácti dnů bylo z lodě de Ryp vypáleno 426 nábojů, ovšem bez velkých výsledků. Povstalci mezitím zastřelili dva holandské vojáky. Loď se následně stáhla zpět. Po bombardování povstalci nechali doručit velitelům obléhací armády dopis, ve kterém stálo: 

“To už v Japonsku nejsou žádní odvážní válečníci, kteří by s námi bojovali tváří v tvář a nestydali se za to, že proti našemu malému kontingentu zavolali na pomoc cizince ?” 

Buddhistické sochy bódhisattvů zničené křesťany (Zdroj: Wikimedia Commons)

Vojáci klanových armád, které byly vyslány k potlačení povstání (Zdroj: Osprey Publishing)

Během jednoho pokusu o dobytí hradu byl velitel obléhací armády šógunátu Itakura Šigemasa zabit. Následně ho vystřídal Nobucuna Macudaira, daimjó z panství Kawagoe, který ve vládě bakufu (vládě Tokugawského šógunátu se tak přezdívalo) od roku 1633 zastával velmi vysokou funkci. Povstalci, kteří se opevnili na hradě Hara, nebo spíše na tom, co z něj zbylo, však odolávali celé měsíce a způsobovali obléhací armádě velké ztráty. Válčení v zimních podmínkách bylo navíc pro obě strany obtížné. 3. února 1638 povstalci podnikli výpad do obléhacího tábora a zabili dva tisíce válečníků z panství Hizen. I přes toto malé vítězství však povstalcům začala pomalu docházet munice, jídlo a další zásoby. 4. dubna 1638 se zoufalí povstalci pokusili z obklíčení probít. Na obléhací armádu, která čítala 125 000 mužů, jich zaútočilo 27 000. Brzy však byli nuceni ustoupit. Zajatí přeživší z řad povstalců a údajný zrádce Jamada Emokasu následně prozradili, že povstalci na hradě Hara jsou již bez jídla i střelného prachu. 12. dubna  1638 zahájily jednotky pod vedením rodu Kuroda z panství Hizen zuřivý útok a podařilo se jim dobýt vnější obranná postavení. Povstalci jim však nadále způsobovali těžké ztráty a snažili se je za každou cenu zadržet. 15. dubna 1638 byl však hrad Hara definitivně dobyt a vypálen. Povstání bylo potlačeno.  

Po pádu hradu Hara a po úspěšném potlačení vzpoury bylo 37 000 zajatých rebelů a jejich sympatizantů popraveno stětím. Hrad Hara byl srovnán se zemí. Amakusa Širó, vůdce povstání, byl rovněž zajat a popraven. Jeho uťatá hlava byla následně po dlouhou dobu veřejně vystavena napíchnutá na kopí ve městě Nagasaki jako varování pro křesťany. Japonští katolíci začali Širó Amakusu považovat za lidového světce. Od konce 20. století  se Amakusa Širó začal objevovat v japonské populární kultuře jako postava v mnoha kreslených komiksech manga, animovaných filmech a seriálech anime a videohrách. V roce 1962 byl o něm natočen i hraný film. Před hradem Šimabara má sochu. Tokugawský šógunát podezříval evropské katolíky z podpory vzpoury, a tak byli z Japonska vyhnáni portugalští obchodníci a misionáři. Jako reakce na povstání byla v Japonsku dovršena politika izolace, známá pod názvem sakoku. Vládnoucí šógun Iemicu Tokugawa zakázal vstup všem cizincům na území Japonska. Tento zákaz se však netýkal Holanďanů. Roku 1641 byli z Japonska vykázáni kompletně všichni cizinci a Holanďané směli zůstat na malém umělém ostrůvku Dedžima, kde mohli omezeně obchodovat. Křesťanství bylo zakázáno pod trestem smrti. Katoličtí obyvatelé Japonska tedy museli své vyznání tajit. Pronásledování křesťanů, stejně tak jako politika izolace, trvalo po celý zbytek období Edo až do začátku období Bakumacu (1853–1869), což je část pozdního období Edo. Šimabarské povstání představovalo největší konflikt jinak klidného období Edo. Region Šimabara se v důsledku represí vylidnil a k jeho dosídlení byli povoláni noví osadníci z celého Japonska. Z toho důvodu zde v dnešní době mnoho obyvatel mluví různými dialekty. Macukure Kacuie, daimjó panství Šimabara, byl i přes úspěšné potlačení povstání popraven, jelikož jeho chování bylo šógunem shledáno jako velmi brutální. Macukure Kacuie byl jediným daimjónem, který byl během období Edo popraven. To, že mu nebylo umožněno spáchat rituální sebevraždu seppuku, svědčí o závažnosti jeho špatného chování. Panství Šimabara následně obdržel daimjó Kóriki Tadafusa, který zdejší rolníky a obyvatele osvobodil od daní, odpustil přeživším povstalcům a dále podporoval imigraci zemědělců z jiných oblastí Japonska. 

(Zdroj: Pinterest)

Socha Amakusy Širó v prefektuře Kumamoto, poblíž jeho údajného rodného

města Kami-Amakusa (Zdroj: Wikimedia Commons)

Hrad Šimabara dnes (Zdroj: Wikimedia Commons)