Ašigaru (1467 - 1649) 

Pěšák ašigaru (Zdroj: Pinterest)

Ašigaru (japonsky 足軽, v překladu "lehké nohy / lehkonozí"), byli tradiční lehcí pěšáci v dobách feudálního Japonska, kteří byli zaměstnáváni společenskou třídou samurajů. První zmínka o ašigaru pochází ze 14. století (období Muromači - šógunát Ašikaga), což je doba, kdy se využívání ašigaru mezi jednotlivými samurajskými klany a provinciemi značně rozšířilo a snad každý daimjó (japonsky 大名, v překladu "velké jméno" - byli to členové vysoké šlechty, pánové provincií a osobní vazalové císaře) měl ve svém vojsku lehké pěšáky ašigaru různých druhů. Tato zmínka pochází z historického eposu Taiheiki, ve kterém byla zmíněna fráze "šašu no ašigaru" (v překladu "střelci ašigaru"), což bylo označení pro lučištníky pocházející z nižších poměrů (bitvy u Šijónawate roku 1348 se jich účastnilo 800). 

Ilustrace pěšáků ašigaru s arkebuzami z publikace Zóhjó monogatari. Pěšák na levo má v látkovém opasku připomínajícím toulec na šípy uložených několik rezervních nabijáků pro případ, že by se nějaký zlomil. Kolem levého zápěstí má omotané zápalné šňůry (Zdroj: Osprey Publishing)

Již císař Tenmu, který vládl v letech 673 až 686 během historického období Asuka, se pokusil v Japonsku zavést stálou národní armádu, ale to se mu nepodařilo, a tak se až do 10. století museli císaři, šógunové a pánové provincií spoléhat na jednotlivé vlastníky půdy, kteří jim v případě různých válek a konfliktů poskytli muže. Tito vlastníci půdy, kteří většinou vlastnili rovněž velké množství koní, se stali počátkem společenské třídy samurajů a muži, kteří pro ně pracovali, se v době války stali běžnými pěšáky. Tito obyčejní pěšáci měli většinou ke svým pánům silné vazby a byli vůči nim loajální. Tudíž samurajové - vlastníci pozemků, s jejich vojáky ze selských poměrů, spolu bok po boku bojovali v mnoha válkách a konfliktech včetně mongolských invazí do Japonska v letech 1274 a 1281, během kterých se Velký chán a mongolský vojevůdce Kublaj pokusil dobýt Japonsko (krátce předtím dobyl jihočínskou říši Sung, Barmu a Koreu), avšak tyto snahy byly neúspěšné a stály ho velké vojenské ztráty (údajně většinu mongolských lodí potopil kamikaze (v překladu "božský vítr"), silný tajfun, který bičoval pobřeží Kjúšú dva dny).

Pěšáci ašigaru - arkebuzníci (Zdroj: Osprey Publishing)

Vyobrazení zachycující střelbu v deštivém počasí (Zdroj: Osprey Publishing)

Po těchto invazích Japonci od Mongolů převzali novou taktiku ve střílení z luků, kterou proti nim Mongolové použili - místo toho, aby byli šípy stříleny jednotlivými elitními samuraji na koních na jednotlivé cíle, nyní byli šípy stříleny formacemi pěších bojovníků. Tato nová taktika byla účinná během defenzivních bojů v kopcovitých krajinách. V následných konfliktech od 14. až do 16. století, včetně invaze Óei v roce 1419, což byla invaze čosonské korejské dynastie proti základnám japonských pirátů wakó na ostrově Cušima a války Ónin v letech 1467 až 1477, což byl konflikt mezi klanem Hosokawa a klanem Jamana, byli již ašigaru najímáni bez velkého ohledu na jejich loajalitu a v podstatě se z nich stali nájemní žoldnéři, kteří se potulovali krajem. Označení ašigaru - lehké nohy, dostali díky tomu, že většinou trpěli nedostatkem kvalitního vybavení, včetně zbroje, obuvi a zbraní. Tyto věci následně získaly z kořisti, kterou získaly od poraženého nepřítele. Rovněž postrádali kvalitní vojenský výcvik.  

Specializace pěšáků ašigaru (Zdroj: Pinterest)

Výzbroj ašigaru se většinou skládala z těchto zbraní - naginata (dlouhá dřevcová šavlovitá zbraň), jari (tradiční japonské kopí), jumi (tradiční japonský luk, delší daikjú a kratší hankjú) a meče katana, wakazaši a dýka tantó. Zbroj ašigaru se lišila v závislosti na době, od jednotek bez žádné až po silně obrněné. Jejich výstroj tvořila kyrys (dō), přilba (kabuto), obrněná kápě (tatami zukin), látkové rukávy s kovovými destičkami (kote), chrániče holeně (suneate) a chrániče stehen (haidate). Pro ašigaru je rovněž typická kónická přilba džingasa, která se vyráběla buď ze železa nebo z lakované kůže. 

Odpočívající pěšáci ašigaru (Zdroj: Wikimedia Commons)

Pěšáci ašigaru si připravují jídlo. V bílých uzlíčcích, které pěšáci ašigaru nosí omotané kolem těla, mají proviant, nejčastěji rýži. (Zdroj: Osprey Publishing)

K největšímu rozmachu ašigaru došlo během období válčících států - Sengoku Džidai, které trvalo od 15. až do počátku 17. století. V 16. století byli ašigaru rovněž vyzbrojeni arkebuzami s doutnákovým zámkem, zvanými jako tanegašima. Během bitev (kvůli identifikaci) nosili na zádech malé prapory sašimono. Ve válce Ónin (1467 - 1477) získali ašigaru pověst nepoctivých vojáků, jelikož tehdy vyplenili a vypálili město Mijako (dnes Kjóto). V následujícím období Sengoku se z ašigaru začali tvořit masivní formace, které se lišili specializací - byli rozděleni na kopiníky (s jari), na lučištníky (s jumi) a na arkebuzníky (s arkebuzami tanegašima). Navíc fungovali jako nosiči praporů, vybavení, zbraní a jako pobočníci samurajů. Stala se z nich páteř mnoha armád feudálních vládců a pánů provincií a v některých z nich se těšily velkému významu. Těm, co veleli ašigaru, se říkalo "ašigarugašira" (足軽頭). Nejznámější z nich byl Tojotomi Hidejoši, který mnoho svých válečníků-stoupenců povýšil do statusu samuraje. Například samuraj a daimjó Jamauči Kazutojo rovněž začínal jako ašigaru.

Bolestivý chirurgický zákrok přímo na válečném poli - zobrazené oběti u stromu uvízl v oční jamce šíp. Jeden ašigaru bezpečně přivázal zraněnámu hlavu ke kmeni stromu a druhý se blíží s kleštěmi. Obrázek z publikace Zóhjó monogatari dokazuje, že Japonci své zraněné neopouštěli a ani netrvali na tom, aby spáchali rituální sebevraždu seppuku. (Zdroj: Osprey Publishing)

Arkebuzy s doutnákovým zámkem, které do Japonska dovezli Portugalci, začali ašigaru používat od roku 1543. Tyto zbraně vyžadovali daleko kratší výcvik než tradiční japonské luky, jejichž použitelné ovládání vyžadovalo mnoho let tréninku. Ašigaru se rovněž učili při bitvách držet formaci tváří v tvář nepřátelské palbě. Výhoda palných zbraní se ukázala v samurajských válkách jako rozhodující. To potvrzuje i bitva u Nagašina (28. červen 1575), kdy pečlivě rozmístění střelci z klanů Oda a Tokugawa zdevastovali útočící těžkou samurajskou kavalérii z klanu Takeda. Díky samurajům a vojevůdcům jako byli Oda Nobunaga či Iejasu Tokugawa se z ašigaru stali postupně profesionální vojáci a tím se "zapomělo" na jejich původní spojení s farmáři a obyčejnými sedláky. Avšak nástupem Tokugawského šógunátu (1600 - 1868) a historického období Edo, které přineslo přes 200 let míru, postavení ašigaru bylo zafixováno na úroveň profesionálních vojáků a branci se přestali užívat. V některých knížectvích (japonsky han) byli po zbytek období Edo považováni za součást samurajské vrstvy, v některých však ne. 

Střelci z arkebuz během bitvy u Nagašina (28. červen 1575). Podle rodového znaku - monu, který má na svém sašimonu umístěný samuraj v pozadí, se jedná o vojáky Ody Nobunagy.

(Zdroj: Osprey Publishing)

Moderní popis jednotlivých fází hromadné střelby z arkebuz. Ilustrace ukazuje rozdílné role mužů v jednotce střelců z arkebuz. Poručík ko gašira řídí celou operaci, nosič kulek dodává zásoby střeliva, střelci arkebuzy nabíjejí a pálí z nich. Náhradní zápalné šňůry jsou umístěny na dřevěném rámu. Aby střelec ušetřil při nabíjení zbraně čas, zabodl nabiják do země vedle sebe.

(Zdroj: Osprey Publishing)

Arkebuza s doutnákovým zámkem - tanegašima (Zdroj: Wikimedia Commons)

Kompletní výzbroj a výstroj typického japonského lehkého pěšáka ašigaru z jednotky arkebuzníků, rok 1600 (Zdroj: Osprey Publishing)

Ašigaru na obrázku slouží v klanové armádě Kató Kijomasi. To se dá poznat podle monu - rodového znaku, který má umístěný na své kónické válečné přilbě džingasa, které jsou pro pěšáky ašigaru typické (přilby džingasa byly vyráběny ze železa, mědi, dřeva, papíru, bambusu nebo kůže). Jeho džingasa je lakovaná na hnědo, zatímco mon - hadí oko Kató Kijomasi, je lakován na zlato. Na sobě má oblečenou zbroj typu okegawa dó. Jeho kyrys dó je lakován na zlato a červeno. Je na něm motto Kató Kijomasi, které zní "Sláva lotosu božského zákona" (daimjó Kató Kijomasa praktikoval Ničirenův buddhismus, což je buddhistický proud založený na učení mnicha Ničirena). Na obrázku jsou vedle pěšáka ašigaru zobrazeny měkký kožený váček na střely, kožená sumka na náboje (většinou byla nošena přivázaná k opasku, ten byl občas nošen jako bandalír), prachovnice na jemný pánvičkový prach, smotek doutnáku, lakovaná prachovnice na hrubší prach a dlouhá červeně lakovaná bambusová hůl, kterou u sebe nosil poručík čety palných zbraní teppó kogašira, který střelcům z palných zbraní velel. Hůl obsahovala silné náhradní nabijáky pro případ, že by se některému arkebuzníkovi v průběhu bitvy zlomil vlastní nabiják. Dále je zde vyobrazena poměrně moderně vypadající bedna se střelivem, kterou na zádech nosil nosič nábojů. Ten doprovázel a zásoboval střelecké čety. Na obrázku je dále zobrazena předem připravená papírová/bambusová patrona hajago, která obsahovala kulku a střelný prach a která se po použití mohla znovu naplnit střelným prachem a kulkou. Kovová čepička, která je k náboji bezpečně přivázaná za pomoci kovového kroužku, se odejmula a střelný a kulka byly vsypány ústím do hlavně arkebuzy. Úplně nahoře jsou zobrazeny jednotlivé fáze střelby. Poté, co se střelný prach vsypal ústím do hlavně, se na něj vložila střela (tato fáze mohla být nahrazena použitím patrony hajago). Následně se vše řádně dorazilo a udusalo nabijákem až do komory. Následovalo nasypání jemnějšího prachu na pánvičku a zbraň byla připravena k odpálení výstřelu. Občasným problémem při využívání palných zbraní byl déšť. Pojistky palných zbraní tedy musely být vodovzdorné - byly vařeny v různých směsích, jako například v černém prášku na zuby. Rovněž se jako ochrana proti dešti používaly pláště z rýžové slámy zvané mino, které si ašigaru při špatném počasí oblékli, a nebo též lakované krabičky či schránky, které se k arkebuze přidělaly a zajistily ochranu zápalného systému zbraně před nepřízní počasí.