Japonská architektura

V japonské tradiční architektuře existují různé styly, rysy a techniky, které jsou pro Japonsko a jeho historická období jedinečné. Na druhou stranu, hlavně v období starověku, bylo Japonsko stejně jako další asijské země ovlivňováno čínskou kulturou, tudíž v japonské architektuře najdeme i mnoho znaků, které jsou typické pro architekturu všech východoasijských zemí. 

Neony jsou neoddělitelnou součástí japonských velkoměst (Zdroj: Pinterest)

Pro japonskou tradiční architekturu jsou typické ze dřeva vyrobené struktury, které se stavějí mírně vyvýšené nad zemí. Mírně a elegantně zakřivené střechy jsou buď doškové anebo taškové. Střecha hraje v japonské tradiční architektuře velmi důležitou roli, jelikož je to vizuálně nejpůsobivější část celé stavby (střecha často představuje až polovinu velikosti celé budovy). Dříve se místo stěn používaly posuvné dveře (v japonštině fusama), což umožnilo využívat místnosti uvnitř k různým účelům. Tyto posuvné dveře, které byly vyráběny z papíru, byly poměrně tenké a nikdy neměly nosný charakter; střechu nesly pilíře a stavební překlady (stavební překlad je nosný stavební prvek, který se umísťuje nad stavební otvory za účelem přenesení tlaků do zdiva). Díky posuvným dveřím se mohly jednotlivé místnosti uvnitř budovy libovolně spojovat a následně opět oddělovat. Do japonských domácností se instalovali a i dnes instalují malé buddhistické svatyně zvané bucudan, což jsou v podstatě zdobené dřevěné skříňky, někdy vyrobené i s dvířkami, které chrání nějakou náboženskou ikonu (nejčastěji obrázek nebo sochu Buddhy nebo bódhisattvy) nebo kaligrafický mandalový svitek. Bucudan se primárně využívá k uctívání Buddhy a zesnulých členů rodiny. Dříve Japonci obvykle uvnitř budov sedávali na polštářích anebo jednoduše na podlaze; židle a vysoké stoly byly široce používány až ve 20. století. K tradičnímu vybavení japonské domácnosti patří i čabudai, nízký stolek s výškou pohybující se mezi 15 a 30 centimetry, který má skládací nohy a u kterého se sedí na zemi. Dále pak například dřevěná vana/koupelna typu furo, které lze dnes najít v tradičních hostincích rjókan a tradiční kamna na vaření zvaná kamado (jako topivo se v nich používá dřevo a uhlí). Místo dveří, oken či jednoduše k oddělování určitých prostor se často používala (a používá i dnes) látková záclona zvaná noren. Zvláštní místo v japonské kultuře mají boty. Jsou brány jako nečistá věc, tudíž je tomu uzpůsobena i domácnost a v mnohých případech i restaurace a jiná zařízení. Boty se odkládají na speciální prostor, který se většinou nachází za hlavním vstupem a který je o něco níže než zbytek podlahy domácnosti či restaurace. Od 19. však začaly být do japonské architektury začleňovány elementy západní, moderní a post-moderní architektury. Dnes je Japonsko lídrem v moderním světovém designu a architektuře. 

Tradiční japonský hostinec rjókan (Zdroj: Asian Wanderlust)

Prehistorické a starověké Japonsko

O japonské architektuře nemáme až do 4. století našeho letopočtu téměř žádné záznamy. Nejstarší japonské kroniky Kodžiki (712) a Nihonšoki (720) nám poskytují pouze málo informací o stavbách tohoto období. Nicméně se dochovalo velké množství terakotových sošek haniwa (byly vyráběny během tzv. mohylového období v 3. až 6. století n. l.), které mimo zvířat a lidských postav zachycují rovněž i starobylé japonské domy. Rovněž se dochovaly obrázky domů na starobylých bronzových zrcadlech. Díky vykopávkám a výzkumům bylo zjištěno, že v raném období japonských dějin (období před naším letopočtem) si lidé žijící na japonských ostrovech stavěli prosté zemljanky se střechou krytou slámou a větvemi, které byly přizpůsobeny potřebám populace lovců a sběračů. Pod vlivem čínské dynastie Han se do Japonska přes Koreu dostaly důmyslnější stavební techniky. V rámci toho se v Japonsku začaly stavět například sklady obilí a obřadní pohřební komory. Později se rovněž objevují zajímavé stavby na kolech.  

Rekonstrukce obydlí v muzeu a archeologickém nalezišti Sannai-Marujama,

 které se nachází v prefektuře Aomori. Zde byly nalezeny pozůstatky osídlení

 z období Džómon (10 000 př. n. l. - 300 př. n. l.). Typické obydlí z tohoto období

bylo zahloubené do země. Ohniště se nacházelo uprostřed

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Rekonstrukce obydlí z období Džómon (Zdroj: Wikimedia Commons)

Rekonstrukce vysokopodlažního skladiště z období Džomón, které se

využívalo k uchovávání obilovin. Díky výšce byly skladované suroviny

chráněny před vlhkostí a hlodavci (Zdroj: Wikimedia Commons)

Rekonstrukce dlouhého domu z období Džomón (Zdroj: Wikimedia Commons)

Během 1. až 3. století našeho letopočtu (historické období Jajoi ; 300. př. n. l. - 300 n. l.) v Japonsku vzniká tradice stavění ještě primitivních šintoistických svatyní (v období Jajoi vznikla raná forma šintó), které mají charakter komplexu symetricky rozmístěných staveb. Pro dnešní šintoistickou svatyni je typická tradiční brána torii, která se skládá ze dvou sloupů a dvou příčných trámů. Velmi často je natřena červenou barvou. Některé brány torii mají mezi horními příčkami tabulky s nápisy. Tradičním stavebním materiálem je dřevo a kámen, ale v současnosti se začínají prosazovat i moderní materiály jako je ocel a dokonce i antikorozní ocel. Jedním z možných poslání bran torii je poskytovat místo odpočinku pro ptáky, kteří jsou v šintoismu považováni za posly bohů. Zajímavostí je, že je zvykem svatyním, které jsou zasvěcené božstvu Inari, dávat brány torii jako dary. Tak činí hlavně různé firmy, ale i jednotlivci (velikosti darovaných bran se pohybují od pár centimetrů až po opravdu velké). Není neobvyklé, že mnoho svatyň má více bran torii.

Rekonstrukce strážní věže z období Jajoi v muzeu a archeologickém nalezišti Jošinogari, které se nachází v prefektuře Saga (Zdroj: Wikimedia Commons)

Krátká dekorativní polena kacuogi na Velké svatyni Ise. Tento dekorativní prvek,

který je typický pro šintoistické svatyně, je pro Japonsko endemický a vznikl

ještě dříve, než se do Japonska dostal buddhismus (Zdroj: Wikimedia Commons)

Bohatě zdobené a z tenkého bronzu vyráběné zvony dótaku byly zřejmě používány

 jako symboly moci a při náboženských rituálech. Jejich velikost je různá, nejstarší dosahují

 většinou výšek jen 25 až 35 cm, zatímco novější až 1 m. Byly bohatě zdobeny

 přírodními a zvířecími vzory (např. vážkami, kudlankami a pavouky). Odborníci se

 domnívají, že dótaku byly používány při modlitbách za dobrou úrodu.

 Zvířata na nich vyobrazená jsou totiž přirozenými nepřáteli hmyzích škůdců napadajících

 rýžová pole. (Zdroj: Wikimedia Commons)

V letech 250 až 538 n. l. probíhalo v Japonsku historické období Kofun, jehož název pochází z pojmenování megalitických hrobek či mohyl, které byly v tomto období stavěny. Nazývají se kofuny a jejich typický tvar byl tvar klíčové dírky. Duté terakotové sošky nalezené v těchto hrobkách se nazývají haniwa. Největší z těchto kofunů je Daisen-Kofun, který je považován za hrobku císaře Nintoku a který se nachází v prefektuře Ósaka.

Daisen Kofun ve čtvrti Daisen města Sakai v prefektuře Ósaka je největší

mohylovou hrobkou v Japonsku (Zdroj: Wikimedia Commons)

Tradiční Japonsko

Zavedení buddhismu v Japonsku v polovině 6. století (historické období Asuka; 538 - 710) bylo katalyzátorem rozsáhlého budování dřevěných buddhistických chrámů za pomoci komplikovaných stavebních technik. Šíření buddhismu mělo velký vliv na podobu japonské architektury. Důležitou změnou byl začátek používaní kamenných základových pásů (základové pasy tvoří základ pro budoucí zdivo). Buddhismus měl rovněž vliv na široké používání dekoračních prvků; stavby byly barveny jasnými barvami a doplňovány kovovými a dřevěnými dekoračními prvky. Jedna z nejstarších zachovaných dřevěných staveb na světě je buddhistický chrám Horjúdži ve městě Ikaruga, který byl založen princem Šotoku v roce 607. 

Buddhistický chrám Horjúdži (Zdroj: Wikimedia Commons)

Během historického období Nara (710 - 794) vedl vliv čínských dynastií Suej (581 - 618) a Tchang (618 - 907) k založení prvního stálého japonského hlavního města Heidžó-kjó, které se nacházelo na místě dnešního města Nara a mělo šachovnicový tvar. Toto město, které bylo sídlem císaře během skoro celého období Nara (mezi lety 710 - 740 a 745 - 784), bylo stavěno podle vzoru Čchang-anu (dnešní Si-an), hlavního města čínské dynastie Tchang. Postupné zvětšování velikosti budov vedlo ke standardizaci měrných jednotek a zavedení důmyslnějšího plánování. Čínské a korejské vlivy období Nara měli rovněž zásadní vliv na podobu tradičních japonských zahrad (čínské zahradní styly se do Japonska poprvé dostaly v období Asuka). Zahrady vznikaly a byly tvarovány na základě náboženských vlivů. Po dlouhé době napodobování si ale japonská zahradní architektura rozvinula mírně odchylnou estetiku ovlivněnou příchodem zenového buddhismu. Ačkoliv mají čínské a japonské zahradní úpravy zcela zjevnou podobnost v použití prvků, jsou zde rozdíly ve způsobu použití. Celý proces formování japonských zahrad se pak nejvíce odráží ve vývoji zahradní architektury procházkových zahrad. Silný vliv na tvorbu zahrad v Japonsku měl především čajový obřad (ča-no-ju). Výchozí čínský vliv, který byl staletí Japonci kopírován, je stále jasně zřetelný v použitých prvcích i uspořádání. V letech 743 až 752 byl postaven chrám Tódaidži, což je dodnes největší dřevěná stavba na světě. Tento skvělý příklad japonské architektury 2. poloviny 1. tisíciletí poskytuje přístřeší gigantické soše Buddhy Vairóčana, v Japonsku známém jednoduše jako Daibucu. Chrám rovněž slouží jako japonské ústředí buddhistické školy Kegon. Tódaidži je počítán mezi sedm velkých narských chrámů.  

Buddhistický chrám Tódaidži (Zdroj: Wikimedia Commons)

Zrekonstruovaná brána Suzakumon paláce Heidžó (Zdroj: Wikimedia Commons)

Model císařského paláce Heidžó (Zdroj: Wikimedia Commons)

V roce 794 nechal císař Kammu založit nové hlavní město Heian-kjó (prvotní název japonského města Kjóto), a přemístil do něj císařský dvůr z nedalekého Nagaoka-kjó na radu svého rádce Wake no Kijomary. Vybudováno bylo rovněž podle vzoru Čchang-anu (dnešní Si-an), hlavního města čínské dynastie Tchang. Zůstalo hlavním politickým centrem země až do roku 1185, kdy se moci chopil klan Minamoto a založil šógunát Kamakura. Období japonských dějin mezi roky 794 a 1185 je známé jako období Heian. Město bylo vybudováno na planině uprostřed kotliny obklopené zalesněnými horskými svahy. Kotlinou protékaly řeka Kamo s přítokem Takano a řeka Kacura. Půdorys města tvořil obdélník s 4500 m dlouhou východo-západní stranou a 5200 m dlouhou stranou jiho-severní. V západo-východním směru Heiankjó protínalo devět širokých ulic zvaných džó očíslovaných od nejsevernější Ičidžó (První) až po nejjižnější Kudžó (Devátou). Mezi První a Druhou ulicí stál císařský palác, od něhož se směrem k jihu táhla nejširší (asi 90 m) ulice celého města Suzaku ódži (Velká cesta Rudého ptačího draka). V 10. století rovněž vznikl aristokratický, měšťanský a palácový styl šinden-zukuri, z kterého se později vyvinuly styly šoin-zukuri (pro tento styl jsou typické žíněnky tatami) a sukija-zukuri, používané v historických obdobích Azuči-Momojama (1568 - 1600) a Edo (1600 - 1868). Během období Heian rovněž vznikla technika stavění tzv. "skrytých střech". Tyto svébytné střechy zastřešovaly některé buddhistické chrámy a šintoistické svatyně. 

Model Heian-kjó s císařským palácem a hlavní ulicí Suzaku-ódži

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Aristokratický, měšťanský a palácový styl šinden-zukuri (Zdroj: Wikimedia Commons)

Feudální Japonsko

Podoba chrámů závisela na místě či krajině, ve které byl postaven. Pokud chrám byl postaven na rovině, jeho součásti se rozmísťovaly symetricky. Pro chrámy v horách taková symetrie nebyla možná. Ve středověkém Japonsku 13. století (historické období Kamakura; 1185–1333) se často projevuje čínské vidění architektury. Chrámový komplex „zen“ se tradičně skládal ze dvou vrat a dvou chrámů (domu božstva, kde se nacházela socha Buddhy, a budovy pro modlitbu). Kinkakudži (Chrám zlatého pavilonu) je jedna z nejdůležitějších ukázek kulturního dědictví architektury konce 14. století (historické období Muromači; 1333–1568). Budova byla původně postavena v roce 1397 a měla sloužit jako obydlí pro rezignovavšího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Nejznámější součástí chrámu je Zlatý pavilon (kinkaku) ležící v chrámových zahradách. Pavilon je dvoupatrová budova, jejíž přízemí je zbudováno v aristokratickém stylu šinden-zukuri, první patro ve stylu buke-zukuri (styl pro vojenské rody, který se vyvinul ze šinden-zukuri) a druhé patro je čistě zenová architektura. První a druhé patro je zcela pokryto tenkými plátky čistého zlata, což značně zvyšuje hodnotu stavby. Na střeše pavilonu je zlatý fengchuang neboli „čínský fénix“ (hóó). Dalším charakteristickým příkladem tradiční japonské středověké architektury jsou čajové domy. Většina budov čajových domů je prostá, bez nadbytku, protože jsou ztělesněním smíření a asketismu. 

Kinkakudži - Chrám Zlatého pavilonu (Zdroj: Wikimedia Commons)

13,35 metrů vysoká a 93 tun vážící bronzová socha Amida Buddhy, která se nahází v chrámu buddhistické školy Čisté země Kótokuin ve městě Kamakura v prefektuře Kanagawa.

 Po soše v chrámu Tódaidži v Naře se jedná o druhou největší sochu Buddhy v Japonsku.

 Socha byla postavena roku 1252 uvnitř dřevěného chrámu, který byl zničen vlnou cunami

 během období Muromači v roce 1495. Od té doby stojí (sedí) daibucu na otevřeném

 prostranství.

 

Během historického období Azuči-Momojama (1568–1600), které bylo součástí rozsáhlejšího období Válčících států (1467 - 1600), prošlo Japonsko procesem dlouhých občanských válek a postupného sjednocování. Mocní a vlivní válečníci, jako byli například "první" a "druhý" sjednotitel Japonska Oda Nobunaga a Tojotomi Hidejoši, jako symbol své moci stavěli hrady. Nobunaga své sídlo ustanovil v Azuči a Hidejoši v Momojamě (odtud název historického období Azuči-Momojama). Z architektonického hlediska je tedy toto období známé především budováním hradů, z nichž některé jsou v Japonsku k vidění dodnes. Základem typického hradu z této doby byla centrální a impozantní věž zvaná tenšu, která byla obklopena opevněnými budovami a zahradami. Celý hradní komplex byl obklopen mohutnými kamennými hradbami a hlubokými vodními příkopy. Součástí hradního komplexu byly i strážní věže zvané jagura, které zároveň sloužily jako skladiště munice či šípů. Temné interiéry hradů byly často zdobeny uměleckými malbami a prostory byly oddělovány posuvnými stěnami fusama. Hrady Macumoto, Kumamoto a Himedži (známý jako Hrad bílé volavky) jsou vynikajícím příkladem dobové pevnostní/vojenské architektury. Za zmínku rovněž stojí hrad Nidžó v Kjótu, který je tvořen dvěma soustřednými kruhy opevnění, palácem Ninomaru, palácem Honmaru, různými obslužnými budovami a několika zahradami. 

Hrad Himedži (Zdroj: Wikimedia Commons)

Strážní věž jagura, která je součást císařského paláce v Tokiu

Model opony džinmaku, která se vyráběla z konopného plátna a která se

 používala k vojenským účelům (vojenské ležení a ochrana generála).

Dnes se tyto opony používají během různých festivalů a venkovních představení

(Zdroj: Pinterest)

  

Raně novověké Japonsko

Po tom, co "třetí" a finální sjednotitel Japonska Tokugawa Iejasu zvítězil nad svými protivníky v bitvě u Sekigahary (1600) a založil Tokugwaský šógunát (1603), započalo historické období Edo. V porovnání s obdobím Válčících států vládl během období Edo v Japonsku relativní mír (bylo však mnoho rolnických povstání), v jehož rámci vzkvétala kultura a umění. Představitelé Tokugawského šógunátu si za hlavní město šógunátu zvolili Edo, kde nechali vybudovat impozantní pevnost, kolem které byly postaveny budovy státní správy a rezidence provinčních lenních pánů (daimjó). Jak město rostlo, byla vybudována široká síť silnic a vodních kanálů, která spojovala jednotlivé městské části. Do roku 1700 se počet obyvatel zvýšil na jeden milion. Nedostatek prostoru pro obytné domy však vedl k tomu, že začaly být stavěny domy dvoupodlažní, často na vyvýšených kamenných soklech (sokl je pata zdi nebo podstavce). Tyto tradiční dřevěné městské domy zvané mačija začaly vznikat už v období Heian, avšak svůj rozkvět zažily až v období Edo; rozšířily se do celého Japonska. Typickými představiteli domů mačija jsou domy ve starých kjótských čtvrtích. Do dnešních dnů dochované domy mačija lze však nalézt i jinde, například ve městě Takajama. Mačija (městské domy) a nóka (venkovská stavení) spolu tvoří japonskou lidovou architekturu známou jako minka (lidová stavení). Mačija obývali obchodníci a řemeslníci, tedy vrstva známá jako čónin (měšťané). Součástí domů mačija byl často i k ulici přiléhající úzký pozemek, jehož velikost závisela na bohatství majitele. V přízemí se většinou nacházel obchod či dílna, zatímco obytné prostory byly v prvním patře.

Městský dům mačija ve městě Nagoja (Zdroj: Wikimedia Commons)

Fasáda domu mačija ve městě Kjóto (Zdroj: Wikimedia Commons)

Interiér domu mačija s tradičními i moderními prvky (Zdroj: agoda.com)

Venkovská stavení ve vesnici Širakawa v prefektuře Gifu (UNESCO)

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Venkovská stavení ve vesnici Gokajama v prefektuře Tojama (UNESCO)

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Interiér venkovského stavení (Zdroj: Wikimedia Commons)

Město Edo utrpělo několik devastujících požárů, přičemž ten v roce 1657 byl definitivním zlomem v městském architektonickém uspořádaní. Vláda šógunátu nejprve nechala nejméně na dvou místech podél řek ve městě vystavět kamenné náspy, které měly zamezit šíření potencionálního požáru. Postupem času byly náspy zbořeny a nahrazeny skladišti dózó, které fungovaly zároveň jako hasičské zbrojnice a zároveň jako klasická skladiště, kde se skladovalo zboží přepravované po kanálech. Japonci, kteří studovali u Nizozemců v jejich obchodní stanici na ostrově Dedžima, obhajovali návrh využít jako stavební materiál kameny a cihly, avšak to nebylo uskutečněno kvůli zranitelnosti vůči zemětřesení. 

Diorama ulice z období Edo (Edo-Tokyo museum)

Dřevoryt (ukijo-e) zobrazující život ve městě Edo (Zdroj: Wikimedia Commons)

Moderní Japonsko

Po začátku historického období Meidži v roce 1868 byla japonská architektura čitelně poznamenána dvěma důležitými faktory. Prvním zásadním faktorem bylo přijetí zákonu o odloučení Kami a Buddhů z roku 1868, který formálně oddělil buddhismus od šintoismu, buddhistické chrámy od šintoistických svatyní a přerušil spojení mezi těmito dvěma náboženstvími, které existovalo přes tisíc let. Druhým faktorem byla intenzivní westernizace, kterou Japonsko přijalo z toho důvodu, aby bylo schopné konkurovat ostatním rozvinutým zemím (evropské státy a USA). Zpočátku byli západní architekti a styly do Japonska dováženy, avšak postupně začalo Japonsko zřizovat své vlastní školy a instituce věnující se architektuře a začalo produkovat své vlastní styly. 

Jedním z hlavních příkladů raně západní architektury byl Rokumeikan, velká dvoupodlažní budova v Tokiu, dokončená v roce 1883, která se stala kontroverzním symbolem westernizace v období Meidži. První japonský mrakodrap západního stylu byl Rjóunkaku, postavený v roce 1890 v tokijské čtvrti Asakusa. Dalším příkladem architektury raného období Meidži je budova bývalé školy Kaiči ve městě Macumoto, postavená v roce 1876 ve stylu Gijófú, což byl styl japonské architektury, který se navenek podobal konstrukci západního stylu, ale spoléhal na tradiční japonské techniky. Ve stylu Gijófú se využívalo hlavně dřevo. Když se rozšířila znalost západních technik, tento styl zanikl. 

 

První japonský mrakodrap západního stylu Rjóunkaku na pohlednici

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Budova bývalé školy Kaiči (Zdroj: Wikimedia Commons)

Japonští architekti, kteří se vraceli ze studií na západě, do Japonska přinesli mezinárodní styl (mezinárodní styl nebo též internacionalismus je hlavní architektonický styl, který byl vyvinut ve 20. a 30. letech 20. století a úzce souvisí s modernismem a moderní architekturou). 

Jako protiklad modernismu v první polovině 20. století v Japonsku vznikl tzv. císařský styl (teikan jóšiki). Budovy v tomto stylu se vyznačovaly střechou v tradičním japonském stylu. Dobrým příkladem je budova Tokijského národního muzea (postavená v roce 1937), radnice města Nagoja a Úřad prefektury Aiči. 

Budova Tokijského národního muzea

Fotografie divadla kabuki Kabuki-za z roku 1911, které se nachází 

v tokijské čtvrti Ginza. Divadlo bylo otevřeno v roce 1889, nicméně

jeho budova byla celkem čtyřikrát přestavěna. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Fotografie železniční stanice Tokyo Station ve čtvrti Čijoda.

Dnes je budova krásně zrestaurovaná. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Na mezinárodní scéně však udělali japonští architekti dojem až po druhé světové válce. Velmi se proslavily projekty architekta Kenzóa Tangeho, hlavního představitele metabolismu. Metabolismus je architektonický směr, který vznikl v 60. a začátkem 70. let 20. století v Japonsku. Orientoval se na rozvoj a změnu architektonických komplexů a jednotlivých staveb v čase na úkor spojení stacionárních a proměnných prvků v jejich struktuře. Tradice, které byly založeny v Japonsku před několika stoletími, se uchovávají i v moderní kultuře a architektuře. Většina budov postavených v 70. až 80. letech 20. století je kombinací pravoúhelníkových elementů. 

Hodinová věž Wako, která se nachází v srdci tokijské nákupní čtvrti Ginza.

V letech 1894 až 1921 zde stála budova Hattori Clock Tower, která však

byla v roce 1921 zdemolována, aby se zde postavila budova nová. Nová

budova byla postavena v roce 1932 a navrhl jí Jin Watanabe v neoklasicistním

 stylu ovlivněném stylem art deco. Obchod Wako je známý svými hodinkami, šperky,

 čokoládou, porcelánem, nádobím a kabelkami a také luxusním zahraničním zbožím.

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Tokyo Tower (Tokijská věž), která se nachází v parku Šiba v tokijské čtvrti Minato. Je 332,6 m vysoká, což z ní dělá druhou nejvyšší stavbu v Japonsku. Design věže je inspirován podobou Eiffelovy věže v Paříži (ačkoliv je Tokijská věž vyšší, má menší hmotnost). Podle předpisů o bezpečnosti letecké dopravy je věž natřena bílou a oranžovou barvou. Věž byla postavena a slavnostně otevřena v roce 1958, jakožto symbol znovuobnoveného poválečného Japonska.

Kapsulární věž Nagakin (styl metabolismus) (Zdroj: Wikimedia Commons)

Budova Asahi Beer Hall, která se nachází na východním břehu řeky Sumida

v Tokiu. Budovu navrhl francouzský architekt Philippe Starck. Dokončena

byla v roce 1989. V pozadí je vidět Tokijský nebeský strom (Tokyo Sky Tree),

který se se svou výškou 634 m stal v roce 2010 nejvyšší budovou Japonska.

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Příkladem etalonu moderní architektury Japonska je muzeum Osaka Maritime ve městě Osaka, které bylo postaveno v roce 2002 francouzským architektem Paulem Andrewem. Jedná se o velkou skleněnou kupoli vysokou 70 metrů. Velké skleněné panely, ze kterých se skládá fasáda budovy, byly použity pro získání přirozeného světla uvnitř muzea. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Hlavním městem japonské moderní architektury je ostrov Naošima, jehož infrastruktura se výrazněji rozvinula až v posledních 40 letech. Na začátku 20. století se Naošima nikterak nelišil od ostatních ostrovů Japonska, ale v roce 1980 se japonský podnikatel Tadaši Fukutake rozhodl vytvořit z ostrova centrum vzdělání, kde by se mohly setkávat děti z různých kultur. Tadaši ve spolupráci s primátorem města Naošima začali malý ostrov rozvíjet a vytvořili na něm několik objektů ve stylu moderní architektury. V průběhu několika let se směr původního plánu postupně změnil a nakonec se z ostrova stalo centrum moderní architektury. Dnes tento ostrov přitahuje architekty a designery z celého světa. Všechna hlavní muzea Naošimy byla postavena Tadao Andem, japonským architektem samoukem známým na celém světě. Jeho styl je typický použitím prostých materiálů, pomocí kterých tvořil důmyslné prostory. Většina Andových budov je postavena z panelů holého betonu. Jedno z jeho muzeí na ostrově, které nese název Benese House Museum (viz obrázek), bylo otevřeno v roce 1990. Jeho hlavní zajímavostí je kompozice betonových schodišť, můstků a balkonů. Součásti tohoto muzea je také luxusní designerský hotel, jehož pokoje vycházejí na betonový ovál. Druhé hlavní muzeum Naošimy Chichu Art Museum bylo otevřeno v roce 2004. Chichu v japonštině znamená „v zemi“, což odpovídá jeho umístění; skoro celé muzeum se nachází pod zemí v zásobníku z betonu s pouze několika otvory. V tomto objektu vystavují pouze tři umělci, z nichž jeden je Claude Monet (v jednom ze sálů se nachází jeho obraz „Lekníny"), ale jako ve všech muzeích Tadao Ando hlavní je především architektura a prostory budov. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Komerční budova Abenobashi Terminal Building ve městě Ósaka, jejíž součástí je i 300 m vysoký mrakodrap Abeno Harukas (Zdroj: Wikimedia Commons)