Japonští piráti wakó - nájezdníci a mistři mořeplavby (13. - 16. století)  

Piráti wakó v boji (Zdroj: Osprey Publishing)

Wakó byli piráti především japonského, ale také čínského (hlavně v pozdějších dobách) a korejského původu, kteří od 13. až do 16. století podnikali nájezdy na pobřeží Korejského poloostrova a Číny. Útočištěm těchto pirátů byly ostrovy v Japonském a Východočínském moři, odkud podnikali nájezdy a útoky na pobřeží, přičemž se občas dostali i hlouběji do vnitrozemí. Piráti wakó byli rovněž z důvodu jejich námořnických schopností v hojném počtu rekrutováni japonskými feudálními vládci (daimjó - označení člena japonské vysoké šlechty, osobních vazalů císaře, formálně mu podřízených, ale ve skutečnosti nezávislých pánů provincií), jelikož vynikali v taktice rychlého úderu a následného ústupu. Tak se tomu stalo například během Mongolských invazí do Japonska (1274 a 1281) či během Imdžinské války (1592–1598) mezi Japonskem a čínsko-korejskou aliancí. Piráti wakó se tudíž po boku samurajů účastnili mnohých námořních bitev (rovněž i v období válčících států) jako posádky lodí. Tito piráti byli sice zkušenými námořníky, ale nebyli zdaleka tak zdatní v námořním boji.  

Jméno těchto pirátů pochází z čínštiny a zní wo-kchou (znaky 倭寇). Výraz wakó je z japonštiny (znaky わこう). Korejské jméno těchto pirátů zní waegu (znaky 왜구). Čínský výraz wo-kchou je kombinace slova Wō (倭), které v překladu znamená "trpaslík" a rovněž se používá jako hanlivé označení pro Japonce, a slova kòu (寇), které v překladu znamená "bandita". Wo-kchou jsou tedy v překladu "japonští bandité". 

Historii pirátů wakó lze rozdělit na dvě fáze. V první fázi, která trvala od 13. do poloviny 14. století, byli piráti wakó především pašeráci, obchodníci, róninové (samurajové bez pána) a bývalí samurajové z Japonska, kteří si své tábory stavěli na odlehlých ostrovech japonského souostroví v Japonském moři a soustředili své nájezdy hlavně na pobřeží Korejského poloostrova. Časem však překračovali Žluté moře a útočili i na pobřeží Číny. Těmto pirátům nedělalo problém zaútočit na Japonce, stejně jako na Číňany a Korejce. V pozdní fázi, která trvala od druhé poloviny 14. století do konce 16. století, mezi piráty wakó silně vzrostl podíl Číňanů a během tohoto období piráti podnikali nájezdy například až na subtropický ostrov Chaj-nan, nejjižnější část Číny. 

Útoky pirátů wakó na čínské a korejské pobřeží (Zdroj: Wikimedia Commons)

První zaznamenané použití slova wo-kchou se nachází na stéle z roku 414, která se nachází u hrobky korejského krále Gwanggaeto (stéla je kamenný nebo dřevěný památník postavený na obětišti či náhrobku). Tento kamenný monument, který se nachází na území provincie Ťi-lin na severovýchodě Číny (ve 4. a 5. století toto území patřilo korejskému království Kogurjo), oslavuje hrdinské činy krále Gwanggaeto Velkého, který v letech 391 až 413 vládl korejskému království Kogurjo. Na stéle se píše, že “japonští bandité” se přeplavili přes moře a roku 404 byli poraženi.  

Během mongolských invazí do Japonska v letech 1274 a 1281 byli piráti wakó rekrutováni jako posádky pro japonské válečné lodě. Velký chán a mongolský vojevůdce Kublaj, který tehdy obrovské Mongolské říši vládl, se na Japonsko zaměřil poté, co podnikl šest pustošících invazní do Koreje (království Korjo), která s dobyvateli roku 1258 uzavřela ponižující mír. V roce 1274 byla mongolská invazní armáda a flotila tvořena 300 velkými a 400 menšími válečnými plavidly, které řídilo 6700 námořníků. Tato plavidla měla transportovat 15000 mongolských a čínských a 8000 korejských vojáků. K porážce této první mongolské invaze přispělo i 300 malých japonských lodí, z nichž některé byly naplněny hořlavinami a zbylé lukostřelci a piráty wakó, které zaútočily na kotvící mongolskou flotilu u města a zátoky Hakata. Výsledkem byl naprostý zmatek, kterému dopomáhala vichřice, která šířila plameny na mongolských lodích. Během druhé invaze, která se odehrála roku 1281 a během které mongolská invazní flotila a armáda čítala 4500 plavidel a téměř 200 000 bojovníků, se odehrálo podobné střetnutí. Na moři se Mongolům postavilo velké množství malých japonských plavidel, které rovněž řídili zkušení japonští piráti wakó. 

Po mongolských invazích si piráti wakó začali budovat tábory na zpustošených ostrovech Cušima, Iki a Gotó. Tyto ostrovy leží v Korejském průlivu a během mongolských invazí byly vždy vypleněny a dobyty jako první. Odtud začali podnikat mnoho zuřivých nájezdů na Korejský poloostrov. 

Podle korejských záznamů začali piráti wakó nájezdy podnikat velmi často od roku 1350. Roku 1377 byla proto do Japonska, konkrétně na ostrov Kjúšú, vyslána delegace, v jejímž čele stál korejský ministr, diplomat a učenec Čong Mong-džu (22. listopadu 1337 – 4. dubna 1392). Cílem této delegace bylo vyjednat s Japonci pomoc při boji s piráty. Jednání nakonec skončilo úspěšně a samurajský velitel Imagawa Sadajo, který na ostrově Kjúšú zastával funkci tandai (tato funkce by se dala přirovnat ke guvernérovi), následně proti pirátům wakó podnikl několik akcí. Později dokonce navrátil piráty ukořistěný majetek, který jim zabavil, zpátky do Koreje.  

Piráti wakó nejprve útočili na korejské provincie na jihu. Časem se však přemístili více na sever. Roku 1380 však bylo vysláno korejské loďstvo, které čítalo na 100 lodí, aby piráty vystopovalo a rozprášilo. Bylo osvobozeno 334 zajatců a piráti byli poraženi hlavně díky střelným zbraním, které tehdy Korejci hojně využívali a kterými tehdy piráti wakó nedisponovali. 

Piráti wakó se roku 1389 na ostrově Cušima vzdávají Korejcům

(Zdroj: Osprey Publishing)

Čínská říše Ming mezitím začátkem 70. let 14. století zavedla politiku „zakázaného moře“ (chaj-ťin, 海禁), tj. zakázala soukromý zahraniční obchod bez povolení úřadů, vydávaných jen v omezené míře, a bránila styku Číňanů s cizinci. Doufala, že se tak problém s piráty vyřeší. Čínští obchodníci se ale výnosného námořního obchodu nevzdali, byť byl nyní ilegální. Čínské úřady pak pod pojem wo-kchou zahrnovaly jak piráty původem z Japonska, tak čínské pašeráky. 

Roku 1405 nechal šógun Ašikaga Jošimicu 20 zajatých pirátů wakó poslat do Číny. Piráti byli následně ve městě Ning-po uvařeni v kotli. 

Roku 1419 podnikli Korejci proti pirátům wakó velkou akci. Korejský král Tadžeong vyslal roku 1419 silnou flotilu (227 lodí) pod vedením generála Yi Jongmu, jež na ostrově Cušima 19. června vylodila přes 17 000 vojáků. Korejci na ostrově zničili 129 lodí a 1939 domů a zabili nebo zotročili 135 obyvatel. Zároveň osvobodili 131 čínských a korejských zajatců, které zde piráti drželi. Po této expedici, která je v Japonsku známá jako Invaze Ōei a v Koreji jako “Východní expedice Gihae”, počet nájezdů pirátů wakó na korejské pobřeží prudce klesl. Po této expedici se vztahy mezi Japonskem a korejskou dynastií Čoson zhoršily. Časem se však opět normalizovaly. 

Aktivita wo-kchou střídavě sílila a slábla po celé 15. a první dvě třetiny 16. století. Na vrcholu aktivity v 50. a 60. letech 16. století piráti a pašeráci operovali podél celého čínského pobřeží a na velkých řekách (jako Jang-c’-ťiang) se vydávali do vnitrozemí. Tehdy se již rekrutovali většinou z Číňanů (podle dochovaných záznamů bylo v 16. století 30% pirátů wakó japonského původu a 70% čínského). Po roce 1567, kdy mingská vláda rezignovala na zákaz soukromého námořního obchodu (kromě obchodu s Japonskem), problémy s piráty ustaly.  

Piráti wakó se vyloďují (Zdroj: Osprey Publishing)

Piráti wakó byli rekrutováni během Imdžinské války (1592 až 1598), což byl konflikt mezi nově sjednoceným Japonskem a aliancí Korejského království, ve kterém vládla královská dynastie Čoson, a čínské Říše Ming. Japonci během této války podnikli invazi na korejský poloostrov hned dvakrát, v letech 1592 a 1597. Iniciátor této války byl daimjó, vojevůdce a politik Tojotomi Hidejoši, který dokončil sjednocení Japonska pod svou vládu jen o dva roky dříve. Japonské invazní loďstvo se skládalo především z obrovského množství transportních lodí se slabou ostrahou. Tato flotila však neměla za úkol pouze převézt invazní vojsko, ale doplňovat posily a zajistit hladké zásobování. Ne její ochranu bylo využito značné množství válečných plavidel. Japonské válečné lodě tvořila plavidla typu atakebune (větší lodě vyzbrojené děly a s posádkou arkebuzníků), sekibune (středně velké lodě) a kobaja (lehké průzkumné plavidlo). Tyto lodě měly kombinovanou posádku samurajů a námořníků rekrutovaných z řad wakó, proti kterým Hidejoši v průběhu své vlády tvrdě zasáhl. Jejich taktikou však byly útoky na nepřátelskou pevninu – po překonání moře se tak měnili v obyčejné pěšáky. V bojích proto dávali přednost střetnutí zblízka. Způsobem jejich boje byla proto snaha o zahákování nepřítele a boj muže proti muži na palubách lodí. Japonská plavidla proto byla obvykle menší a dobře manévrovatelná, aby umožnila využití obratnosti k zahákování nepřítele (Korejci však stavěli větší a robustnější plavidla s velkou palebnou silou, proto tato taktika neměla proti korejskému námořnictvu příliš nadějí na úspěch). 

Čínská malba z 18. století, zobrazující námořní bitvu mezi piráty wakó

a Číňany (Zdroj: Wikimedia Commons)

Do Říše Ming podnikli piráti wakó celkem 746 nájezdů. 601 z těchto nájezdů bylo podniknuto v letech 1522 až 1566, za vlády císaře Ťia-ťinga. Nejvíce postižená oblast byla Ťiang-nan (rozprostírající se na jih od dolního toku řeky Jang-c’-ťiang a v její deltě). 

Jedna z bran pevnosti Chongwu, která se nachází na pobřeží provincie Fu-ťien

a která byla postavena v roce 1384 (Zdroj: Wikimedia Commons)

V Číně lze i v dnešních dnech nalézt několik dochovaných pobřežních pevností, které byly postaveny právě jako obrana proti pirátům wakó. Tyto pevnosti se nacházejí převážně v provinciích Če-ťiang a Fu-ťien.