Divadlo kabuki

Herec Onoe Kikugoró VI. jako postava Umeómaru ve hře

 Sugawara Dendžu Tenarai Kagami (Zdroj: Wikimedia Commons)

Japonské tradiční divadlo se dělí na tři formy. Těmito formami jsou nó (tradiční hudební drama), bunraku (tradiční loutkové divadlo) a právě kabuki, což je tradiční taneční drama, pro které je typické vysoce stylizovaná jevištní forma s výrazným líčením herců, okázalé kostýmy, dramatická gesta a tradiční hudební doprovod. Vznik divadla kabuki se datuje do roku 1603 (začátek historického období Edo; 1603 - 1868), kdy Izumo no Okuni, mladá kněžka (miko) ze šintoistické svatyně Izumo-taiša, vytvořila ženskou taneční skupinu, se kterou v Kjótu předváděla tančení představení. V roce 1629 bylo ale ženám zakázáno v kabuki vystupovat, a díky tomu se kabuki vyvinulo do divadelní formy, ve které vystupují pouze muži. Na konci 17. století a v polovině 18. století došlo ke zdokonalení divadla kabuki (divadlo kabuki zažilo svůj vznik i rozkvět během období Edo, které se vyznačuje jako období relativního míru a rozkvětu kultury a umění). V roce 2005 bylo divadlo kabuki prohlášeno organizací UNESCO za nehmotné dědictví s mimořádnou univerzální hodnotou a v roce 2008 bylo zapsáno do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva od organizace UNESCO. 

Divadlo Kabuki-za ve čtvrti Ginza v Tokiu. Postaveno bylo v roce 1889

(Zdroj: Wikimedia Commons)

"Jednotlivé kandži znaky (zleva doprava) znamenají zpěv (歌), tanec (舞) a schopnost, dovednost (伎). Kabuki je tedy někdy překládáno jako "umění zpěvu a tance". Vzhledem k tomu, že slovo kabuki pravděpodobně vzniklo ze slova kabuku, což znamená "učit se" nebo "být nezvyklý", může být kabuki interpretováno také jako "avantgardní" nebo "bizarní" divadlo. Výraz kabukimono (歌舞伎者) původně označoval ty, kteří byli bizarně oblečeni a pyšně si vykračovali ulicemi." 

- Zdroj: Wikipedie; článek Kabuki 

Historie 

Ženské kabuki (1603–1629) 

Historie divadla kabuki začíná v roce 1603, kdy Izumo no Okuni, s největší pravděpodobností mladá kněžka (miko) ze šintoistické svatyně Izumo-taiša, začala se svou skupinou tanečnic hrát nový styl tanečního dramatu na provizorním pódiu ve vyschlém korytu řeky Kamo v Kjótu. Tanečnice dokázaly zahrát ženské i mužské role, které zobrazovaly každodenní život v tehdejším Japonku. Styl se stal během krátké doby velmi populárním a Okuni byla požádána, aby vystoupila před císařským dvorem, což bylo bráno jako obrovská čest. V návaznosti na takový úspěch se rychle vytvořily konkurenční skupiny; kabuki se tedy zrodilo jako taneční drama v čistě ženském podání (velmi odlišná forma v porovnáním s dnešním pojetím divadla kabuki). Zajímavostí je, že v této době se hraní divadla kabuki účastnilo i množství prostitutek. Z toho důvodu bylo kabuki známé také jako júdžo kabuki (遊女歌舞妓; prostitutkové kabuki). 

Izumo no Okuni v kostýmu samuraje (Zdroj: Wikimedia Commons)

Šestipanelové plátno ze 17. století, zobrazující představení souboru tanečnice

 Izumo no Okuni (Zdroj: Wikimedia Commons)

Kabuki se stalo běžnou formou zábavy v japonských "čtvrtích červených luceren", jako byla například Jošiwara ve městě Edu. Díky široké přitažlivosti a popularitě kabuki nebylo neobvyklé, že se na představení přišly podívat davy lidí z různých společenských vrstev (bohatí Japonci to brali jako příležitost k představení nových módních trendů). Z uměleckého hlediska divadlo kabuki představovalo nový způsob zábavy, rovněž předvedlo novou hudbu hranou na japonskou loutnu šamisen, novou módu často dramatického vzhledu a příběhy, které zrcadlily aktuální dění a problémy. Vystoupení obvykle trvala od rána do západu slunce, přičemž okolní čajovny poskytovaly jídlo, občerstvení a místo pro socializaci. V okolí divadel kabuki byla také řada obchodů prodávajících suvenýry.

Ačkoliv bylo kabuki mezi japonskou společností velice oblíbené, jiný názor na něj měla vláda Tokugawského šógunátu. Té se nelíbilo míchání lidí z různých společenských tříd během představeních, a z toho pramenící problémy a incidenty. Z tohoto důvodu bylo v roce 1629 oficiálně ženské kabuki (onna kabuki) zakázáno. Vláda Tokugawského šógunátu to odůvodnila tím, že tanečnice/herečky jsou působí příliš erotickým dojmem. V návaznosti na to vzniklo tzv. chlapecké kabuki (wakašú kabuki), které však bylo brzy také zakázáno. V polovině 16. století se kabuki transformovalo na formu hranou pouze dospělými, mužskými herci (jaró kabuki). Dospělí mužští herci však i nadále hráli ženské i mužské role, a tak si kabuki udrželo svou popularitu a zůstalo klíčovým aspektem městského životního stylu období Edo. Nejznámějšími a nejoblíbenějšími divadly kabuki té doby se staly divadla Nakamura-za, Ičimura-za and Kawarazaki-za, kde účinkovalo mnoho známých a úspěšných herců.  

Přeměna na jaró kabuki (1629–1673) 

Místo žen a malých chlapců se tedy divadle kabuki začali věnovat mládenci a dospělí muži (jaró kabuki znamená v překladu kabuki mladých mužů). Herci hrající postavy onnagata nebo též ojama převzali původně ženské role, přičemž pro role žen byli vybíráni mladí a dospívající chlapci. To kvůli jejich méně zjevnému mužskému vzhledu a rovněž vyššímu tónu hlasu. Některé hry měly erotický a nemravný podtext. Vedle tance se také více začalo zdůrazňovat drama. Často se stávalo, že během představení vypukla mezi hlučným obecenstvem rvačka, většinou způsobená fanouškem či fanoušky určitého pěkného herce. To vedlo vládu Tokugawského šógunátu k dočasnému zakázání rolí onnagata a rovněž k zákazu účinkování dospívajících chlapců. Oba zákazy však byly do roku 1652 zrušeny. 

Kabuki během období Genroku (1673–1841) 

Mezi lety 1688 a 1704 probíhalo v Japonsku období Genroku, které je charakterizované rozmachem umění a stavitelství, vizuálních forem umění, rozvojem divadla a bohatou vydavatelskou činností. Období Genroku je považována za zlatý věk období Edo. Hospodářský rozvoj a kulturní rozmach tohoto období byl způsoben předchozími 100 lety trvajícího relativního míru a ekonomické stability, která v Japonsku zavládla po založení Tokugawského šógunátu a po konci dlouhého období nestability a občanských válek. 

Herci hrající tři samuraje na deskotisku (ukijo-e) od autora Jošitaki Utagawy

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Během tohoto období vzkvétalo i divadlo kabuki. Jeho hry byly zformovány do struktury, ve které se hrají dodnes. Rovněž vznikly další prvky, které jsou dodnes považovány za klíčové aspekty divadla kabuki, jako například tropy postav (obrazná pojmenování v užším smyslu neboli tropy jsou založeny na přenášení významu). Ve stejné době, kdy vzniklo kabuki, vzniklo i tradiční loutkové divadlo bunraku, tudíž není neobvyklé, že se obě formy navzájem ovlivňovaly. V tomto období začal pro divadlo kabuki psát hry i Čikamacu Monzaemon, což byl slavný dramatik, který psal hry pro kabuki i bunraku. Byl to jeden z prvních profesionálních autorů her pro kabuki, které začal psát po tom, co se roku 1684 přestěhoval do Kjóta. První hra, kterou prokazatelně napsal, je Šusse Kagekijo (1686, Vítězný Kagekijo). Jeho nejznámějším a nejpopulárnějším dílem je však Sonezaki šindžú (1703, Sebevražda milenců u Sonezaki). Monzaemonovo vrcholné tvůrčí období se datuje od roku 1705, kdy se přestěhoval do Ósaky, kde se stal hlavním dramatikem divadla Takemoto-za. V Ósace psal výhradně hry pro loutkové divadlo bunraku (předtím nazývané džóruri), pro které celkem napsal asi 100 her. Zajímavostí je, že námět sebevraždy z lásky se stal tak populárním, že údajně inspiroval k činu řadu skutečných sebevrahů. Proto vláda Tokugawského šógunátu roku 1723 hry s tímto námětem zakázala.  

Herec Onidži Ótani III. jako postava Edobee ve hře Koi Njóbo Somewake Tazuna.

Autorem deskotisku (ukijo-e) z května roku 1794 je Tóšúsai Šaraku.

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Herci Bando Zendži a Sawamura Jodogoro. 

Autorem deskotisku (ukijo-e) z května roku 1794 je Tóšúsai Šaraku

(Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Během období Genroku rovněž vnikla známá póza mie, kterou údajně vymyslel herec Ičikawa Dandžúró II., člen slavné herecké rodiny Ičikawa. Rovněž vznikl typický make-up kumadori, který používají některé postavy. V polovině 18. století se kabuki dostalo do pozadí a svůj rozkvět zažívalo divadlo bunraku, které se stalo oblíbenou formou zábavy lidí z nižších společenských vrstev. Z druhé poloviny 18. století pochází jen málo zmínek o kabuki. 

Saruwaka-čó kabuki (1842–1868) 

Ve 40. letech 19. století vedla opakovaná období sucha k řadě požárů, které zasáhly Edo. Divadla kabuki, která se tradičně vyráběla ze dřeva, hořela poměrně často. Když byla oblast, ve které sídlilo divadlo Nakamura-za, v roce 1841 zničena požárem, šógun odmítl povolit přestavbu divadla s tím, že to porušuje protipožární zákony. Šógunát, pro který byla divadla kabuki stále trnem v oku, situace využil a oblíbená divadla Nakamura-za, Ičimura-za a Kawarazaki-za v roce 1842 nechal přemístit do Asakusy, severního předměstí města Edo. Změna lokace a další restrikce ze strany šógunátní vlády vedly ke snížení návštěvnosti, ke ztrátě živobytí u mnoha herců a dalších v kabuki se angažujících osob a obecně k úpadku. Některá představení probíhala dokonce tajně.  

Deskotisk (ukijo-e), jehož autorem je Utagawa Tojokuni III., zobrazující

představení hry Šibaraku v červenci roku 1858

(Zdroj: Wikimedia Commons)

  

Nová lokace divadel Nakamura-za, Ičimura-za a Kawarazaki-za se jmenovala Saruwaka-čó, nebo též Sarukawa-mači. Zajímavostí je, že posledních 30 let vlády Tokugawského šógunátu je občas nazýváno jako "období Sarukawa-mači", jelikož v této době vycházely velmi přehnané, svébytné hry. Čtvrť Saruwaka-čó se nacházela podél hlavní ulice předměstí Asakusa. 

V 19. století si evropští umělci začali všímat japonských divadelních představení a uměleckých děl. Například francouzský impresionistický malíř a grafik Claude Monet našel inspiraci v dřevorytech. Tento zájem podnítil řadu japonských umělců, kteří začali ve velkém zachycovat zobrazení každodenního života Japonců. Námětem uměleckých děl staly například ulice, nevěstince, hostince a právě i divadla. Proslulý japonský malíř a grafik Hirošige Utagawa, který měl silný vliv na evropské krajinářství, vytvořil sérii deskotisků (ukijo-e), které zobrazují divadla ve čtvrti Saruwaka-čó. Nejúspěšnějším a nejaktivnějším hercem "období Sarukawa-mači" byl Ičikawa Kodandži IV. Během této doby a i v následujícím období Meidži byl aktivní Kawatake Mokuami, který psal hry zobrazující společenský život ve městě Edo. Rovněž se věnoval vytváření nových druhů dialogů a nové doprovodné hudby. I přes úspěšné oživení divadla kabuki v nové lokaci byl však úpadek znatelný a umělcům chyběla inspirace k tvoření.  

Divadlo kabuki během let 1868 až 1945 

Začátek historického období Meidži, který byl doprovázen velkými kulturními změnami jako pádem Tokugawského šógunátu, zrušením společenské třídy samurajů a feudálního systému a otevřením Japonska západním zemím, podnítil ke znovuobjevení divadla kabuki. Herci i dramatici se snažili zlepšit pověst kabuki tváří v tvář novému zahraničnímu vlivu. Příslušníci vyšších společenských vrstev si divadlo kabuki opět oblíbili, jelikož tradiční styly byly přizpůsobeny modernímu vkusu. Tato snaha se osvědčila a dne 21. dubna 1887 proběhlo císařem sponzorované představení.  

Představení hry Šibaraku v divadle Kabuki-za, listopad 1895

(Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Po konci druhé světové války spojenecká okupační správa Japonska nakrátko divadlo kabuki zakázala. Od roku 1931 totiž tvořilo silnou základnu pro podporu japonského válečného úsilí. Do roku 1947 byl však zákaz zrušen. 

Kabuki od konce druhé světové války až po dnešek 

  

Období okupace Japonska spojeneckými silami, které nastalo po jeho porážce v druhé světové válce, bylo pro divadlo kabuki obtížné. V rámci fyzického dopadu války a devastace země se některé myšlenkové směry snažily o odmítnutí japonské předválečné kultury, včetně divadla kabuki. V regionu Kansai, kde se nachází město Ósaka, však vznikl zájem o populární inscenace filmového a divadelního režiséra Tecudži Takečiho, který ve 40. a 50. letech psal hry pro divadlo kabuki. V jeho hrách vystupoval například herec Nakamura Gandžiró III., nejprve známý jako Nakamura Sendžaku. Právě na jeho počest bylo toto poválečné období opětovného znovuobjevení kabuki nazváno jako "období Sendžaku".

Dnes je kabuki nejpopulárnějším tradičním stylem japonského dramatu a jeho známí herci se často objevují v televizních nebo filmových rolích. Jako příklad poslouží herec rolí onnagata Bandó Tamasaburó, který mimochodem i ve filmech ztvárňuje role žen. Kabuki se taktéž objevuje v japonské populární kultuře, jako například v anime. Kromě velkých divadel v Tokiu a Kjótu existuje mnoho menších na venkově a v Ósace, jako například soubor Óšika Kabuki z prefektury Nagano. Ačkoliv jsou téměř všechny soubory výhradně mužské, v některých z nich hrají role onnagata ženy. Existuje dokonce i pár čistě ženských souborů. Zavedení sluchátkových audioprůvodců v roce 1975 pomohlo rozšířit popularitu kabuki i mimo Japonsko. Dnes japonské kabuki soubory pravidelně cestují po Asii, Evropě, Austrálii i Americe. Dokonce vzniklo několik inscenací západních her (například Shakespearových), inspirovaných divadlem kabuki. Známý japonský spisovatel, herec a režisér Jukio Mišima propagoval použití kabuki v moderním prostředí a v moderním kontextu.

Dokonce i mimo samotné Japonsku vzniklo několik úspěšných souborů kabuki. Nejstarší z nich, již od roku 1976 každoročně hrající na půdě Australské národní univerzity, se nazývá Za Kabuki. U příležitosti 400 let od založení divadla kabuki byla v listopadu 2002 jeho zakladatelce Izumo no Okuni postavena socha. Ta se nachází poblíž posledního kjótského divadla kabuki Minami-za. 

Super kabuki  

V roce 1986 vyšla premiéra nového stylu Super kabuki, který vytvořil herec Ičikawa Ennosuke III. Tento styl je založený na remacích tradičních her, ale v novém, moderním podání. Používají se zde nové kostýmy a nové, sofistikovanější osvětlení a triky. Některé hry stylu Super kabuki jsou divadelní verze známých literárních sérií, jako například Naruto či One Piece. Tento styl sklidil pozitivní i negativní kritiku a populární je zejména u dospívajících a dětí.  

Plakát zvoucí na představení ve stylu Super kabuki (Zdroj: kabukiweb.net)

Elementy divadla kabuki 

Jeviště   

Představení divadla kabuki se nejprve hráli na stejných jevištích jako divadlo nó, což je další tradiční forma japonského divadla. Postupem času však bylo provedeno mnoho změn, a to hlavně z důvodu potřeby dostat herce a diváky blíže k sobě. Jeviště bylo pro potřeby her divadla kabuki zvětšeno, dostalo obdélníkový tvar a byly odstraněny sloupy. Jako pozadí se začaly používat různé malby, zvolené vhodně podle tématu hry.

Zobrazení divadla Ičimura-za ve městě Edo okolo roku 1740. Autorem

deskotisku (ukijo-e) je Okumura Masanobu (Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Další změnou oproti nó je most hanamiči bez stříšky a zábradlí, kterým skrz oponu agemaku herci přicházejí na jeviště, ale zároveň se často stane středobodem děje v rámci různých působivých příchodů. Výjimečně se na jevišti objeví dva můstky hanamiči. Tradiční barvy opony jsou zelená, černá a terakotová. V roce 1757 navrhl a zkonstruoval prominentní tvůrce her pro kabuki a bunraku Namiki Šózó I. speciální točnu zvanou mawaributai, která byla roku 1793 permanentně naistalována v divadle Nakamura-za. Spolu s točnou Šózó vymyslel i propadlo seriage, které bylo v divadle Nakamura-za nainstalováno spolu s točnou. Tyto a další podobné speciální triky přispěly k oblibě divadla kabuki. Zajímavostí je, že jeviště lze rovněž zvedat a snižovat. Během představení se používá řada rekvizit v nadživotní velikosti, mezi které patří například meče. 

Interiér divadla Kanamaru-za ve městě Kotohira v prefektuře

Kanagawa (Zdroj: Wikimedia Commons)

Hry a postavy 

Dva základní typy her v divadle kabuki se nazývají džidaimono a sewamono. Džidaimono jsou hry, které jsou založeny na historických událostech, avšak ve většině případů se japonskou historií pouze inspirují. Mezi témata tohoto typu, pro který je typické vyzdvihování samurajské cti, patří hlavně sebeobětování a pomsta. 

Hry typu sewamono se odehrávají v městském prostředí od 2. poloviny 17. století až do konce 18. století, přičemž působí více realisticky. Časem se začaly objevovat i další, v podstatě podtypy sewamono, z nichž nejznámější jsou nejspíš kizewamono a zangirimono. Podtyp kizewamono, který zobrazoval svět tehdejšího podsvětí, vymyslel spisovatel Curuja Nanboku IV. Provedení bylo naturalistické a s prvky nadpřirozena. Objevoval se častý motiv zločinců, z nichž se postupně staly postavy kladné. Zangirimono neboli „hry s krátkými vlasy“ se objevily po restauraci Meidži, kdy si japonští diváci žádali moderní témata. Častým tématem byla westernizace a modernizace Japonska a jeho společnosti.  

Herec Ičikawa Dandžúró VIII., hrající postavu arogoto ve hře Šibaraku. Autorem deskotisku

 (ukijo-e) je Utagawa Tojokuni III. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Postavy se tradičně dělí na mužské (otokajaku) a ženské (onnagata), tedy podle pohlaví. Další typické postavy jsou například aragoto a wagoto, které leží na opačných protipólech. Aragoto je impozantní postava v obrovském a těžkém kostýmu, pro kterou jsou typické výrazná gesta a krátká a úsečná promluva. Postavu aragoto začal poprvé v roce 1673 ve městě Edo hrát herec Ičikawa Dandžúró, který byl mimochodem synem samuraje, tudíž je zřejmé, kde se inspiroval. Autorem postavy wagato je herec Sakata Tódžúró, který působil v Kjótu. Tato role většinou vyobrazuje spíše jemnější mužské postavy, jako milence či zchudlé samuraje, kteří se často vyskytují ve měšťanských hrách sewamono. Termín onnagata zahrnuje ženské postavy všech společenských vrstev. Největším expertem na postavy onnagata byl herec Jošizawa Ajame I., který byl toho názoru, že herec ženských rolí by se měl jako žena chovat i mimo jeviště. Ve hrách se rovněž objevují i postavy dětí, komiků, dospívajících chlapců či postarších lidí.  

Make-up a kostýmy 

 

Divadlo kabuki disponuje rozmanitou řadou kostýmů (išó), které se rozlišují podle typu hry nebo povahy postavy. V dnešní době se většina kostýmů snaží být ztvárněna co nejvíce realisticky. Kostýmy se snaží napodobit oblečení, které se v období Edo skutečně nosilo (byla to doba, ve které vzniklo mnoho nejznámějších her divadla kabuki). Naproti tomu během historie se používaly hlavně okázalé, bohatě zdobené a nákladné kostýmy, které se hodily k postavám typu aragoto či kurtizánám. 

Kostým se skládá z několika vrstev kimon, přičemž každá část kostýmu nějakým způsobem o postavě vypovídá. Velkou roli hrají barvy, které rovněž symbolizují povahu postavy. Během představení může postava několikrát znenadání změnit kostým a s tím i jeho barvu, čímž se naznačuje změna charakteru postavy. Jednou z metod pro změnu kostýmu postavy během hry je hikinuki, která spočívá v nepozorovaném vytažení volných nití z kostýmu, což následně odhalí další vrstvu kostýmu, která má jinou barvu. Vše provede jevištní asistent zvaný kuronbo, který je za hercem schovaný. Dalším způsobem je bukkaeri, kdy po vytažení nití spadne jen horní část kostýmu a zůstane viset.  

Různé druhy kostýmů a make-upů, používané v divadle kabuki

(Zdroj: Pinterest)

Některé postavy nosí pro kabuki typický make-up (kešó). Tvorba make-upu je důležitý a obtížný proces, si herec sám nejdříve skryje vlasy pod habutae (souhrnné označení velmi lehkých, měkkých, jednobarevných hedvábných tkanin v plátnové vazbě, které jsou zcela nebo zčásti zhotoveny z gréže), poté si nanese bílý podklad oširoi a nakonec zvýrazní oči, rty a obočí podle toho, jakou postavu hraje. Na podobu make-upu stejně jako u kostýmu působí mnoho faktorů, jako významnost, pohlaví nebo charakter dané postavy. 

Nejvýraznější typ make-upu se nazývá kumadori. Skládá se z bílého podkladu s červenými a černými liniemi a je typický pro role aragoto. Tento make-up byl s největší pravděpodobností vynalezen hercem Ičikawou Dandžúróem. Červená barva je typická pro kladné postavy, zatímco modrá pro postavy záporné. Hnědá barva patří démonům. V dnešní době existuje mnoho verzí a variant make-upu kumadori.