Šinsengumi (1863

října 04, 2020

Šinsengumi (1863 - 1869)

Boj v hostinci Ikedaja (Zdroj: Osprey Publishing)

Šinsengumi (japonsky 新選組, v překladu "nová vybraná skupina"), byla speciální policejní jednotka samurajů, kterou nechala zformovat vláda Tokugawského šógunátu (nazývaná jako bakufu) v neklidném a bouřlivém období Bakumacu (japonsky 幕末, v překladu "konec šógunátu"), což je označení pro závěrečnou fázi japonského historického období Edo v letech 1853–1869. Šinsengumi byli založeni 18. srpna 1863 a byli aktivní až do 23. června 1869. Členové šinsengumi byli vybraní elitní šermíři, pocházející z šermířských škol ve městě Edo (na Tokio, v překladu „Východní hlavní město“, bylo přejmenováno 19. září 1868). Hlavním úkolem šinsengumi byla ochrana zástupců šógunátu ve městě Kjóto, které bylo tou dobou sídlem císaře (až císař Meidži přesunul roku 1869 císařský dvůr z Kjóta do Tokia).

Příjezd amerických „černých lodí“ pod vedením komodora Mathewa Perryho a následné podepsání pro Japonsko nevýhodné Kanagawské dohody roku 1854, která znamenala otevření přístavů Šimoda a Hakodate americkým lodím, byl začátek doby neklidu a politické nestability. 220 let izolace Japonska skončilo (toto období je nazývané jako Sakoku - v překladu "zavřená země"). Začalo se hroutit hospodářství a cizinci ze západu navíc do Japonska přinesli choleru, na kterou umřely tisíce obyvatel (v letech 1854 až 1855 navíc Japonsko postihla vlna zemětřesní, při které rovněž zemřely tisíce obyvatel).

Začala narůstat nespokojenost s vládou Tokugawského šógunátu, která nebyla schopná sjednat si autoritu, a proto bylo vytvořeno anti-tokugawské a nacionalistické hnutí sonnó džói (japonsky 尊皇攘夷, v překladu "Ctěte císaře, vyžeňte barbary"), které bylo tvořeno róniny (samuraji bez pána) a hlavně tzv. išin šiši (japonsky 維新志士, v překladu "muži vysokého účelu"), což byli mladí samurajští radikálové, kteří se stavěli proti nerovným smlouvám, plánovali vyhnání cizinců, svržení šógunátu a navrácení moci císaři. išin šiši, kteří pocházeli převážně z rebelujících provincií Sacuma a Čóšú, začali podnikat mnoho útoků proti západním občanům a obchodním a proti představitelům bakufu. Rovněž začali operovat v Kjótu, na což vláda bakufu 19. října 1862 odpověděla zformováním Róšigumi (japonsky 浪士組, v překladu "jednotka róninů"). Róšigumi byla jednotka 234 róninů, kteří byli vybráni z elitních šermířských škol v Edu. Jejich velitelem byl zvolen hatamoto (samuraj ve službách bakufu) Macudaira Katamori - ochránce Kjóta a věrný služebník bakufu. Posláním Róšigumi bylo chránit šóguna Tokugawa Iemočiho při jeho důležité cestě do Kjóta, kde se měl setkat s císařem Kómeiem a probrat s ním císařský edikt ohledně vyhoštění cizinců (posledním šógunem, kdo navštívil Kjóto a císaře, byl v 17. století Tokugawa Iemicu). Z Kjóta byli poté odveleni zpět do Eda, kde se z nich zformovali tzv. Šinčógumi, pod patronátem pro-tokugawského knížectví Šónai. Ale 19 členů původních Róšigumi (pocházejících z knížectví Mitó) zůstalo v Kjótu vytvořili zde tzv. Mibu Róšigumi (podle vesnice Mibu jihozápadně od Kjóta, kde se usadili). Mibu Róšigumi byli rozděleni na 3 frakce, avšak několik jejich členů dezertovalo, umřelo, stalo se obětí vraždy nebo spáchalo seppuku. 18. srpna 1863 se Mibu Róšigumi přejmenovali na Šinsengumi a následně jim Macudaira Katamori (téhož času už daimjó knížectví Aizu) dal povolení k hlídkování v ulicích Kjóta a k obnovení pořádku ve jménu bakufu. Silné a mocné knížectví Aizu, které bylo věrným spojencem bakufu, šinsengumi platilo. Hlavním protivníkem Aizu byl klan Mori z knížectví Čóšú a klan Šimazu z knížectví Sacuma. Šinsengumi nyní vedli samuraj Serizawa Kamo a šermíři Ními Nišiki a Kondó Isami. Jeden ze členů, Saeki Matasaburó, byl 22. září 1863 zabit samurajem Kasuka Genzuiem z Čóšú.

Vlajka šinsengumi (Zdroj: Wikimedia Commons)

30. září 1863 byli členové knížectví Čóšú vykázáni z císařského dvora (mohlo za to dočasné krátkodobé spojenectví knížectví Sacumy s knížectvím Aizu a bakufu). Po této události byli šinsengumi povoláni, aby pomohli vojákům z Aizu hlídat brány císařského paláce v Kjótu. Později Macudaira Katamori nařídil vraždu Seriwazy a jeho stoupenců, kteří byli zavražděni 30. října několika vybranými členy šinsengumi pod vedením Hidžikaty Tošizó. 19. října 1863 byl Hidžikatem Tošizó a Jamanami Keisukem kvůli porušení předpisů donucen spáchat seppuku Ními Nišiki, přívrženec Seriwazy. Tři měsíce později byl donucen spáchat seppuku z neznámých důvodů i člen Noguči Kendži. Díky těmto vnitřním neshodám se vůdcem šinsengumi stal Kondó Isami. 8. července 1864, během tzv. incidentu v hostinci Ikedaja v Kjótu, 30 členů šinsengumi potlačilo buňku 20 členů išin šiši z provincií Čóšú, Tosa a Higa, kteří se chystali vypálit Kjóto a způsobit nepokoje. Šinsengumi veleli Kondó Isami a Hidžikata Tošizó. Po dvouhodinové bitvě šinsengumi nakonec išin šiši porazili, přičemž jich 8 zabili a dalších 23 jich bylo zatknuto. Jeden šinsengumi byl zabit. Toto střetnutí šinsengumi ještě více proslavilo a do jejich řad se začali přidávat i vojáci. 20. srpna 1864 propuklo povstání zvané jako "Revolta u brány Hamaguri" (též Kinmonský incident), což bylo povstání 1600 išin šiši a róninů, které podpořilo 1400 vojáků z knížectví Čóšú, poblíž císařského paláce v Kjótu. Toto povstání bylo potlačeno 50 000 vojáky bakufu pod vedením šóguna Tokugawy Jošinobu (převážně vojáci z knížectví Aizu, Sacuma, Owari a Mito). Této akce se zúčastnili i šinsengumi. Během tohoto povstání v Kjótu shořelo na 28 000 domů. Po tomto incidentu se šinsengumi zůčastnili i vojenské expedice do knížectví Čóšú pod vedením šóguna Tokugawy Jošinobu, která trvala od září do listopadu 1864. To byla odpověď bakufu na účast knížectví Čóšú v Kinmonském incidentu. Do Čóšú bylo vysláno 15 000 vojáků bakufu, avšak úspěchu a vydání vůdců Kinmonského povstání dosáhli i bez boje. O to se zasloužil samuraj a daimjó Saigó Takamori ze Sacumy, budoucí velitel císařských vojsk ve Válce Bošin, který si uvědomil, že pokud by bylo Čóšú vojensky poraženo, Tokugawský šógunát by se pak zaměřil na Sacumu, která s ním nyní byla v dočasném a krátkodobém spojenectví.

Hostinec Ikedaja dnes (Zdroj: Wikimedia Commons)

Kroužková košile (kusari katabira) a chránič čela (hači gane), které

nosil velitel šinsengumi Kondó Isami (Zdroj: Wikimedia Commons)

Hierarchie šinsengumi po incidentu v Ikedaja vypadala následovně: Vrchním velitelem (局長, Kjokučó) byl Kondó Isami, který byl znalec bojového umění tennen rišin-rjú. Pod ním byl velitel (総長, Sóčó) Jamanaki Keisuke. Ještě více pod ním byl velitel (副長, Fukučó) Hidžikata Tošizó. Vojenským poradcem (参謀, Sanbó) byl Itó Kašitaró. Špehové byli Šimada Kai a Jamazaki Susumu. Poté zde bylo 10 vojenských kapitánů (組長, Kumičó), z nichž mnozí byli instruktoři v kendžucu, džiudžicu a vojenské strategii. V této době měli šinsengumi zhruba 300 členů. Byla to první samurajská jednotka Tokugawské éry, která do svých řad přijímala například obchodníky, farmáře, mnichy, léčitele nebo řemeslníky (jednoduše ty, kteří nepocházeli ze společenské třídy samurajů). Mnozí se připojili k šinsengumi kvůli touze stát se samurajem nebo kvůli politickým událostem. Několik vůdců šinsengumi se už do společenské vrstvy samurajů narodilo. Kodex šinsengumi, který vytvořil Hidžikata Tošizó, zahrnoval pět článků - zákaz odchýlení se od samurajského kodexu (bušidó), zákaz opuštění šinsengumi, zákaz získávat peníze soukromě, zákaz účastnit se soudních sporů jiných osob a zákaz zapojovat se do soukromých bojů. Členové šinsengumi byli v boji dobře viditelní kvůli svým charakteristickým uniformám. Velitel šinsengumi Serizawa Kamo nařídil, aby se jejich uniforma skládala z haori (tradiční japonský oblek podobný kimonu) a hakamy (dělená nebo nedělená sukně, připomínající široké kalhoty, kterou tradičně nosili muži), které oblékaly přes kimono. Kolem hrudi nosili bílou šňůru tasuki. Haori měli světle modré zbarvení a rukávy byly ozdobeny "bílými horskými pruhy". Šinsengumi rovněž nosili kroužkovou košili a lehkou helmu vyrobenou ze železa.

Uniformy příslušníků šinsengumi (Zdroj: Pinterest)

Další etapa historie šinsengumi se odvíjela během Války Bošin (3. leden 1868 – 18. květen 1869), což byl konflikt mezi knížectvími podporující návrat moci císaři (Sacuma, Čóšú, Tosa, Hirošima, Cu, Saga a další) a knížectvími podporující vládu Tokugawského šógunátu (Aizu, Takamacu, Džózai, Kuwana, Macujama další). Po odchodu z Kjóta se šinsengumi zúčastnili první bitvy této války, bitvy u Toby-fušimi (27. - 31. leden 1868) ve které 5000 vojáků z knížectví Sacuma, Tosa a Čóšú pod vedením Saigó Takamoriho, kteří byli vyzbrojeni moderními puškami, porazili 15000 vojáků bakufu. Během bitvy, 28. ledna, státník Iwakura Tomomi dal Saigó Takamorimu a Ókubo Tošimičimu rozkazy od císaře Meidžiho, ve kterých císař prohlásil, že šógun Tokugawa Jošinobu a jeho stoupenci jsou nepřátelé dvora a že musejí být zničeni vojenskou silou. Poté se z Takamoriho armády oficiálně stala císařská armáda, jejíž velení převzal princ Komacu Akihito. Nově vzniklá císařská armáda poté na bojišti vyzdvihla císařské brokátové prapory, což absolutně zničilo morálku zbylých vojáků bakufu. Během této bitvy utrpěl Kondó střelné zranění. Šinsengumi se později vrátili do Eda, kde byli přeměněni na Kójó Činbutai (甲陽鎮撫隊, v překladu "jednotka, která sjednává mír"). 29. března 1868 Kójó Činbutai vzdorovali útoku císařských sil v bitvě u Kóšú-kacunuma. Bránili se 2 hodiny, avšak jejich ztráty činily 8 mrtvých a 30 zraněných, zatímco císařští měli jednoho mrtvého. Poté ustoupili do Eda. Několik členů z Kójó Činbutai vystoupilo a založili jinou jednotku a zbytek často měnil sídlo. Během výcviku v Nagarejamě 26. dubna 1868 byli členové Kójó Činbutai přepadeni dvěma stovkami císařských vojáky. Během této bitvy byl zajat Kondó, který byl později popraven kvůli účasti na vraždě Sakamota Rjómy, významné postavy v hnutí za účelem svržení šógunátu Tokugawa. Zbytek Kójó Činbutai se poté pod vedením Hidžikaty a Saitá Hadžimeho účastnil dalších důležitých bitev, včetně bitvy o Aizu (říjen-listopad 1868). Poté se zhruba 100 zbylých členů Kójó Činbutai pod vedením Hidžikaty připojilo ke krátce trvající Republice Ezo, kterou vyhlásili poslední stoupenci šógunátu Tokugawa na dnešním japonském ostrově Hokkaidó. Během pozemní a námořní bitvy u Hakodate (prosinec 1868 až 27. červen 1869) však císařská armáda oblehla pevnost Goryókaku poblíž města Hakodate a zvítězila. Během této bitvy Hidžikata padl a zbytek Kójó Činbutai kapituloval spolu s vojáky Republiky Ezo.