Bitva u Hakodate a pád Republiky Ezo (1869)

října 14, 2020

Bitva u Hakodate a pád Republiky Ezo (1869)

Japonské umělecké provedení bitvy u Hakodate z roku 1880. Útok kavalerie, s potápějícími se loděmi v pozadí, je vedený vůdci Republiky Ezo - Enomotoem Takeakim, Ótori Keisukem a Macudairem Taró. Samuraj ve žlutém oblečení je Hidžikata Tošizó - vůdce speciálního elitního policejního sboru Šinsengumi. Francouzští vojáci, na obrázku v bílých kalhotech, podporují útok kavalerie. Císařští vojáci v moderních uniformách jsou napravo: vojáci s červenými pokrývkami hlavy - medvědicemi, přezdívaní jako "Vojáci červeného medvěda" (赤熊, Šaguma) jsou z knížectví Tosa, zatímco vojáci s bílými medvědicemi - "Vojáci bílého medvěda" (白熊, Haguma) jsou z knížectví Čóšú a vojáci s černými medvědicemi - "Vojáci černého medvěda" (黒熊, Koguma) jsou z knížectví Sacuma. V pozadí je vidět moderní císařská válečná parní loď. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Bitva u Hakodate, která byla svedena na moři i na souši, byla poslední bitvou války Bošin (3. leden 1868 - 18. květen 1869), ve které proti sobě stály jihozápadní knížectví (Sacuma, Tosa, Čóšú, Saga, Cu a další), podporující návrat plné moci císařskému dvoru a severovýchodní knížectví (Aizu, Takamacu, Džózai, Kuwana, Macujama a další), které podporovaly současnou vládu Tokugawského šógunátu (přezdívanou jako "bakufu"). Patnáctý a poslední šógun Jošinobu Tokugawa abdikoval v roce 1867, avšak ani to už válce nezabránilo. Nově vzniklá císařská armáda pod vedením velitelů jako byli Saigó Takamori nebo princ Komacu Akihito, vítězně vybojovala první bitvu této války, Bitvu u Toba-Fušimi (27. - 31. leden 1868) a v červenci roku 1868 obsadila hlavní město Edo (které bylo 3. září 1868 přejmenováno na Tokio, 東京, v překladu "Východní hlavní město", císař Meidži a jeho dvůr se sem přesunuli z Kjóta o rok později).

Avšak tento konflikt kapitulací Eda neskončil, jelikož část vazalů Tokugawů a členů rodu se odmítla vzdát a hodlala pokračovat ve válce ve jménu boje proti nehodným rádcům obklopujících císaře (proti panovníkovi by si ani ti nejurputnější obhájci šógunátu vystoupit nedovolili). To vedlo ke zformování tzv. Severní aliance (knížectví z provincií Mucu, Dewa a Ečigo), což byla vojensko-politická koalice daimjóů (osobní vazalové císaře, 大名, v překladu „Velké jméno“), kteří nehodlali ustoupit (nehodlaly opustit stávající politický systém a bály se, že přijdou o svá panství). Aliance měla v záloze část tokugawského námořnictva pod vedením samuraje a admirála tokugawského námořnictva Enomota Takeakiho. Císařská armáda však postupně pod vedením schopných velitelů, jako byli Saigó Takamori, Ómura Masudžiró, princ Komacu Akihito nebo Kuroda Kijotaka, vyhrávala dál většinu bitev, svedených na moři i na souši, a po sléze dosáhla na ostrově Honšú definitivního vítězství (Největší střet představoval boj o doménu Aizu, jejíž vládce Macudaira Katamori v letech 1863-1867 zastával úřad ochránce Kjóta a v této roli se účastnil čistek proti příslušníkům Išin Šiši - 維新志士, v překladu "muži s vysokým cílem" - radikální pro-císařští samurajové a nacionalisté. V důsledku toho byl zbaven svého panství, jehož se však nehodlal vzdát. Na obranu svého léna Katamori postavil zhruba 7000 mužů, jejichž jednotky dostaly nadnesené názvy jako Sbor modrého draka nebo Sbor bílého tygra - Bjakkotai. Ani to však nezabránilo katastrofální porážce).

Modely vojáků císařské armády (Zdroj: Bac Ninh Miniatures)

Modely vojáků císařské armády (Zdroj: Bac Ninh Miniatures)

Uniformy vojáků císařské armády (Zdroj: Japanese Military Uniforms 1841~1929

From the fall of the Shogunate to the Russo-Japanese War; Ritta Nakanishi)

Po porážce na Honšú se však admirál Enomoto Takeaki se svým zbylým tokugawským loďstvem, které bylo složeno z poměrně moderních plavidel zakoupených od západních mocností (4 parní válečné lodě - Kaijó, Kaiten, Banryjú, Čijodagata a 4 parní dopravní lodě - Kanrin Maru, Mikaho, Šinsoku, Čógei) a s zhruba 2300 vojáky Severní aliance, 2000 námořníky, 1000 bývalými Tokugawskými vojáky z knížectví Sendai, zbylými elitními příslušníky tokugawského speciálního policejního sboru Šinsengumi (新選組, v překladu "Nová vybraná skupina") pod vedením Hidžikaty Tošizó, několika úředníky bývalé vlády Tokugawského šógunátu, několika dalšími generály a admirály a také příslušníky Francouzské vojenské mise v Japonsku v letech 1868-1868, která byla zformována francouzským císařem Napoleonem III. a měla za cíl vycvičit elitní sbor armády Tokugawského šógunátu Denšútai (伝習隊) (nejznámější členové mise byli vojenský důstojník Jules Brunet a námořní důstojník Eugène Collache) z Honšú evakuoval a zamířil na ostrov Hokkaidó.

Plán pevnosti Gorjókaku ve městě Hakodate na ostrově Hokkaidó

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Pevnost Gorjókaku dnes (Zdroj: Wikimedia Commons)

Tito rebelové (na začátku války Bošin byli vlastně paradoxně rebelové armády z pro-císařských knížectví, které později vytvořili císařskou armádu) dosáhli ostrova Hokkaidó v říjnu, vytlačili z ostrova slabé císařské jednotky z knížectví Macumae, kteří deklarovali svoji loajalitu nově vzniklé císařské vládě, a následně obsadili pevnost Gorjókaku ve městě Hakodate. Poté zde rebelové 25. prosince 1868 vyhlásili tzv. Republiku Ezo (Ezo - 蝦夷, v překladu „barbarský“ - tak byl dříve ostrov Hokkaidó označován), která měla být vytvořena podle amerického modelu. Jejím prezidentem byl zvolen admirál Enomoto Takeaki, který byl zvolen v narychlo zorganizovaných volbách (první volby v historii Japonska). Finanční prostředky tvořilo především 180 000 zlatých mincí (rjó), které Enomoto získal na hradě v Ósace před svým odchodem na sever. Armáda byla pod společným japonsko-francouzským velením. Vrchním velitelem se stal Keisuke Ótori a jeho zástupcem Jules Brunet. Armáda se skládala ze 4 brigád, z nichž každá měla francouzského velitele. Brigády se dále dělily na 8 půlbrigád, jejichž velitelé byli Japonci. Nový separatistický stát však nezpřetrhal definitivně své vazby s domovskou zemí, protože součástí jeho vlajky byla císařská chryzantéma. Samurajové, kteří založili nový stát, tak demonstrovali, že se stále považují za poddané císaře.

Enomoto Takeaki, admirál Tokugawského loďstva a prezident republiky Ezo

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Hidžikata Tošizó, velitel speciálního elitního policejního sboru Šinsengumi

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Vysocí představitelé republiky Ezo a francouzští vojenští poradci

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Jules Brunet (Zdroj: Wikimedia Commons)

Francouzský námořní důstojník Eugène Collache (Zdroj: Wikimedia Commons)

Bývalí vojáci armády Tokugawského šógunátu jsou transportováni na ostrov Hokkaidó

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Ótori Keisuke, vrchní velitel armády republiky Ezo (Zdroj: Wikimedia Commons)

Takovéto narušení územní suverenity Japonska však nemohlo být tolerováno, a tak bylo na sever vysláno vládní císařské loďstvo, jehož hlavní oporou byla obrněná fregata Kótecu (甲鉄, v překladu "Ironclad" - obrněná parní válečná loď) která byla postavena v loděnicích v Bordeaux, účastnila se Druhé šlesvické války (1. únor - 30. říjen 1864) na straně Dánska proti Německému spolku a rovněž Americké občanské války na straně Konfederace jako loď CSS Stonewall. Po válce měla být dodána vládou Spojených států vládě Tokugawského šógunátu, avšak namísto toho byla dodána nově vzniklé císařské vládě. 6. května 1869, když Kótecu doplula k Hakodate, byla svedena námořní bitva v zálivu Mijako. Během této bitvy se plavidla Republiky Ezo, které byly maskované vlajkami neutrálních států (Ruska a USA) přiblížili ke Kótecu a skupina samurajů s vlajkou Republiky Ezo a pod vedením Eugène Collache se jí pokusili obsadit. Posádka Kótecu však stačila rychle zareagovat a spustila na útočníky soustřednou palbu z pušek a kulometů Gatling. Celá akce skončila fiaskem a s velkými ztráty na životech ze strany rebelů.

Obrněná paroloď císařského námořnictva Kótecu (Zdroj: Wikimedia Commons)

Uniformy japonského námořnictva:

1) Kapitán šógunátního loďstva, rok 1868

2) Námořník, Námořní akademie v Nagasaki, rok 1855

3) Poddůstojník japonské císařské námořní pěchoty, 1873-78

(Zdroj: Osprey Publishing)

Mezitím od 4. do 10. května probíhala mezi námořnictvem Republiky Ezo (bývalé Tokugawské námořnictvo) a japonským císařským námořnictvem námořní bitva u Hakodate, která pro Republiku Ezo znamenala rovněž porážku. Díky tomu si císařské síly dokázaly udržet nadvládu nad mořem a 7000 císařských vojáků, kteří se na Hokkaidu vylodili 9. dubna 1869, oblehli pevnost Gorjókaku a město Hakodate. Přestože Gorjókaku byla moderní pevnost pětiúhelníkového tvaru, její obránci neměli naději. Odříznuti od zásobování a podrobeni neutuchajícímu dělostřeleckému bombardování museli nakonec kapitulovat. Dne 27. června roku 1869 se Republika Ezo definitivně zhroutila (francouzští poradci unikli díky francouzské válečné lodi). Její vůdci kapitulovali a později byli císařem omilostněni. Enomoto Takeaki pak zastával významné funkce v japonské diplomacii a námořnictvu. Severní tažení a dobytí Hokkaida zakončily válku Bošin. Zatímco však probíhaly tyto boje, došlo k definitivnímu ustanovení císařského režimu Meidži. Vůdci Sacumy, Čóšú a Tosy, kteří dokázali šógunát porazit díky jeho všeobecné nepopularitě, řadě chybných kroků jeho vůdců a vlastním vojenským reformám, obsadili velkou část úřadů vznikajícího moderního státu. Před nimi však ležel velmi obtížný úkol - přetvořit japonskou feudální společnost v moderně fungující stát po západním vzoru ....