Sacumské povstání a bitva u Širojamy (1877) - konec samurajů a začátek modernizace Japonska

října 17, 2020

Sacumské povstání a bitva u Širojamy (1877) - konec samurajů a začátek modernizace Japonska

Bitva u Širojamy (Saigó Takamori je vidět vpravo nahoře, jak velí svým mužům)

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Od války Bošin (27. leden 1868 - 27. červen 1869), ve které jihozápadní knížectví (Sacuma, Tosa, Čóšú, Saga a další) podporující návrat plné moci císařskému dvoru porazily severovýchodní knížectví (Aizu, Takamacu, Džózai a další) podporující vládu Tokugawského šógunátu, uplynulo již osm let. Po konci této války byl Tokugawský šógunát zrušen, byla obnovena plná císařská moc, císař Meidži a jeho dvůr se přesunuli z Kjóta do Eda (které bylo 3. září přejmenováno na Tokio, 東京, v překladu "Východní hlavní město") a započalo období Reforem Meidži, jejichž hlavním cílem bylo zrušení starého japonského feudálního systému - knížectví, jimž vládl Daimjó (大名, v překladu "Velké jméno"), vytvoření nového systému prefektur, které byly kontrolovány přímo z Tokia a sjednocení země.

Císař Meidži (Zdroj: Wikimedia Commons)

Císař Meidži na přehlídce zmodernizované japonské armády (Zdroj: Wikimedia Commons)

Ačkoliv válka Bošin začala hlavně kvůli nespokojenosti samurajů a radikálních nacionalistů s Tokugawským šógunátem, který se choval až moc shovívavě k cizincům a započal otevírání Japonska západnímu světu (což vedlo k úpadku v ekonomice), vůdci reforem Meidži (kteří od začátku usilovali o tzv. Džoi, tj "vyhnání barbarů" - cizinců ze západu) rychle pochopili, že aby mohli čelit západnímu světu, museli ho sami poznat, neboť jen spolupráce se zahraničními mocnostmi mohla Japonsku otevřít dveře do moderního světa. Proto na "vyhnání barbarů" rychle zapomněli a spokojili se se zrušením starého feudálního systému a ostatními reformami (ustavení parlamentu, nejvyššího soudu, přijetí jednotné měny a dalších). Plně se začala modernizovat i armáda (roku 1872 byla do Japonska pozvána druhá francouzská vojenská mise, která zároveň zlepšila vztahy s Francií, jelikož Francie ve válce Bošin podporovala právě poražený Tokugawský šógunát). Nicméně všechny tyto reformy, od zrušení lén, ztráty příjmů, vytvoření branné armády z prostých občanů až po ztráty dědičné prestiže, se velmi dotkly samurajů, kteří se s tím nehodlali smířit (ačkoliv to byli právě samurajové z jihozápadních knížectví, kdo nesl největší podíl na návratu moci císaři).

Proto započala (převážně v jihozápadní části Japonska, ostrov Kjúšú) vlna povstání bývalých samurajů - v roce 1874 povstali bývalí samurajové panství Saga a v roce 1876 bývalí samurajové z panství Kumamoto (Povstání Šinpúren), bývalí samurajové z panství Akizuki a bývalí samurajové z panství Čóšú (Povstání Hagi). Ovšem největší povstání započalo 29. ledna 1877, kdy na ostrově Kjúšú povstali bývalí samurajové panství Sacuma. Loď patřící společnosti Micubiši měla z Kagošimy (hlavní město Sacumy) odvézt zbraně z místního arsenálu, jenže vojenský sklad byl napaden skupinou ozbrojených mužů, kteří tomu chtěli zabránit. Když se o tom dozvěděl sacumský samuraj Saigo Takamori, politik, vrchní velitel císařských sil v době války Bošin a jeden z nejvlivnějších samurajů japonské historie, okamžitě svolal radu a obořil se na strůjce útoku: "Jakou obludnost jste to provedli ?!". Zakrátko se však uklidnil a rozhodl se podřídit nevyhnutelnému. Rozkázal proto, aby byla svolána vojenská hotovost bývalého knížectví, kterou z větší části tvořili žáci vojenských škol. Záhy tak disponoval 13 000 vojáky, z nichž mnozí byli veteráni z protišógunských tažení z doby války Bošin. Hodně z nich sice bylo vyzbrojeno tradičním samurajským vybavením a zbraněmi, nicméně disponovali moderním dělostřelectvem (měli 28 horských děl, 2 polní děla a 30 moždířů). Saigóova armáda tak byla nebezpečným protivníkem i pro modernizující se císařskou armádu. Navzdory tomu, že se Saigó stal vzbouřencem částečně proti své vůli (předtím, ještě než se stal vzbouřencem, také trval na tom, aby Japonsko vyhlásilo válku Koreji kvůli tomu, že Korea odmítla uznat legitimitu císaře Meidžiho jako hlavy státu), nehodlal své lidi opustit a pod vlivem konfuciánských myšlenek a Cesty válečníka, podle nichž má nejen vazal povinnosti ke svému pánu, ale také pán vůči svým poddaným, byl připraven hájit práva svého panství i za cenu konfliktu s vládou (jeho cílem nebylo bojovat s císařem, ale s jeho "špatnými úředníky a rádci", to ostatně tvrdili i zastánci Tokugawského šógunátu během války Bošin, jelikož císař byl naprosto nedotknutelný a nikdo by si nikdy proti němu nic nedovolil).

Saigó Takamori obklopen svými důstojníky v tradičních samurajských zbrojích

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Saigó Takamori se svými muži (Zdroj: Wikimedia Commons)

Panství Sacuma na mapě (Zdroj: Wikimedia Commons)

Dne 19. února 1877 započalo obléhání hradu Kumamoto a v březnu 1877 byla svedena bitva u Tabaruzaky (trvala 17 dní a byly při ní použity i zákopy), jenže všechny tyto bitvy dopadly pro vzbouřence velmi špatně (Saigóovo vzbouřenecké vojsko se od hradu Kumamoto stáhlo v dubnu). Nakonec se Saigó stáhl do hornaté oblasti u Širojamy, kde se opevnil. Závěrečná bitva se odehrála 24. září 1877. Císařské síly (30 000 císařských vojáků pod velením Sumijošiho Kawamury), vyzbrojené puškami, kanóny a kulomety Gatling zaútočily na poslední hrstku obránců, kterých mohlo být maximálně 500. Vzbouřenci, ač unavení a vyhladovělí, bojovali velmi statečně, ale po dvou hodinách boje už okolo Saigóa stálo jen asi 40 samurajů připravených zahynout (samurajové věděli, že vítězství bylo nedosažitelné, doufali ale, že budou omilostněni). Poté byl Saigó zasažen do stehenní tepny, načež se se svými zbylými muži stáhl do lesů, kde mu jeden z jeho samurajů asistoval při seppuku (切腹, v překladu "plátování žaludku"). Ačkoliv císařská armáda bitvu vyhrála, samurajové si získali respekt mnohých, kdož byli události přítomni. Dne 22. února 1889 udělil císař Meidži Saigóovi posmrtnou milost.