První čínsko-japonská válka (1. srpen 1894 – 17. duben 1895) 

Vyobrazení boje japonských vojáků s čínskými (Zdroj: Wikimedia Commons)

Jednalo se o konflikt mezi čínskou dynastií Čching a Japonským císařstvím, který trval od 25. července 1894 do 17. dubna 1895 a hlavním cílem obou znepřátelených stran bylo ovládnutí Korejského poloostrova, kterému tehdy vládla korejská královská (později císařská) dynastie Čoson v čele s králem Kodžongem. 19. století se v Koreji odehrávalo ve znamení snahy okolních států zmocnit se do té doby značně izolovaného Korejského poloostrova. Francouzská invaze do Koreje v roce 1866, expedice Spojených států do Koreje v roce 1871 a incident japonského člunu Unjo vyvíjely tlak na krále Kondžonga, který byl v roce 1876 nucen podepsat neférovou japonsko-korejskou dohodu (Dohoda ostrova Ganghwa), která mimo jiné zapříčinila otevření přístavů Pusan, Inčchon a Wonsan japonským obchodním lodím. To vedlo k několika nezdařeným pokusům o státní převrat, k incidentu Imo v roce 1882, což bylo povstání v Soulu a k rolnickému povstání Donghak v roce 1894, které bylo soustředěno proti vládnoucí dynastii Čoson a proti-zahraničnímu vlivu. K potlačení povstání Čosonská vláda požádala o vojenskou pomoc z Japonska i z Číny, čímž prohlubovala japonské nároky na Koreu jako protektorát. 

 

Korejská armáda se tou dobou skládala z placených vojáků vybavených puškami, které dostali díky králi Kodžongovi, avšak velká část korejské armády byla stále vybavena meči, kopími a puškami s doutnákovým zámkem. Když bylo povstání potlačeno, Čína Japonsku navrhla, aby obě vojska Koreu opustila. Japonsko to odmítlo a navrhlo Číně, že by mohli společně reformovat korejskou vnitřní správu a tak dosáhnout míru ve východní Asii. Čína to však považovala za zasahování do vnitřních záležitostí jiného státu. Čína se tou dobou, v reakci na katastrofy, jako byly Opiové války s Britským impériem v 1. polovině 19. století, povstání tchaj-pchingů (1850–1864) a povstání čínských muslimů (1855–1873), pokusila pomocí modernizačních reforem posílit konfuciánský řád a čchingskou vládu, jenže tyto reformy měly k úspěchu velmi daleko. Naproti tomu Japonsko, které se za vlády císaře Meidžiho, který získal plnou moc po porážce příznivců Tokugawského šógunátu ve Válce Bošin (3. leden 1868 – 18. květen 1869), díky mnoha reformám stalo moderní, centralizovanou a industrializovanou zemí.  

Uniformy čínských vojáků z období první čínsko-japonské války (Zdroj: Osprey Publishing)

Čínský voják (Zdroj: Wikimedia Commons)

Čínští vojáci (Zdroj: Wikimedia Commons)

Uniformy japonských vojáků z období první čínsko-japonské války (Zdroj: Wikimedia Commons)

Japonští vojáci, vyfotografovaní někdy během první čínsko-japonské války 

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Fotografie střílejících japonských vojáků (Zdroj: Wikimedia Commons)

Dne 23. července japonská císařská armáda obsadila Soul, zajala krále Kodžonga a nastolila zde novou, pro-japonskou vládu s cílem porazit a vyhnat čínskou beijangskou armádu z Koreje. 25. července 1894 během Bitvy u Pungdo napadlo japonské císařské spojené loďstvo čínské beijangské loďstvo a tak vypukla válka, kterou si však obě strany vyhlásili až 1. srpna 1894. Bitva u Pungdo skončila japonským vítězstvím. První polovina střetu se vedla především na území Koreje - 28. - 29. července 1894 proběhla první velká pozemní bitva, Bitva u Seonghwanu (též nazývaná jako Bitva u Asanu), která skončila japonským vítězstvím. Další velká pozemní bitva, bitva u Pjongjangu, proběhla 15. září 1894. V této bitvě se střetla patnáctitisícová čínská beijangská armáda pod vedením generála Ye Zhichao s japonskou císařskou armádou o síle 20 000 mužů, kterou vedl princ Jamagata Arimoto. Tato bitva skončila opět drtivým vítězstvím Japonců, kteří měli jen 102 padlých, kdyžto Číňané ztratili na 3000 vojáků. Po této bitvě se Číňané z Koreje stáhli.

Korejci, sloužící nové pro-japonské korejské vládě, se zajatými čínskými vojáky

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Čínské vojsko na ústupu po bitvě u Pjongjangu (Zdroj: Wikimedia Commons)

Dne 17. září 1894 proběhla mezi japonským císařským námořnictvem a čínským beijangským námořnictvem největší námořní bitva této války, Bitva na řece Jalu, v níž opět zvítězili Japonci (řeka Jalu ústí do Korejského zálivu ve Žlutém moři). 24. října 1894 proběhla již na korejsko-čínské hranici Bitva u Jiulianchengu, během níž japonská císařská armáda pod vedením prince Jamagata Aritomo o síle 20 000 vojáků porazila čínskou beijangskou armádu pod vedením generála Song Qinga, která disponovala 15 000 vojáky. Japonci měli 4 padlé a 140 zraněných, Číňané 4000 padlých. Poté následoval postup Japonců do Mandžuska. Zde byla 21. listopadu 1894 svedena Bitva u Lü-šun-kchou (někdy nazývaná jako Bitva u Port Arthuru), během níž japonská armáda o síle 15 000 vojáků a pod vedením generálů Jamadži Motoharuho a Nogi Maresukeho drtivě porazila čínskou armádu o síle 13 000 vojáků a pod vedením místokrále Li Hongzhanga. Japonci měli 29 padlých, Číňané 4500 padlých. 20. ledna až 12. února probíhala Bitva u Weihaiwei, v čínské provincii Šandong, která byla svedena na moři i na souši. Japonské armádě a námořnictvu veleli generálové Odera Jasumuzi, Ojama Iwao a admirál Itó Sukejuki, čínské armádě veleli místokrál Li Hongzhang a admirál Ding Ruchang. Díky dobře koordinované ofenzívě námořních i pozemních sil, Japonci zničili pevnosti a potopili mnoho lodí z čínské flotily. Díky nynější kontrole poloostrovů Šandong a Liaoning se Japoncům naskytla možnost útoku proti čínskému hlavnímu městu Pekingu. Poté následovala Bitva u Jingkou, ve které japonský generál Nozu Mičicura porazil čínského generála Liu Kunyi. Tato bitva byla svedena v krutém zimním počasí.  

Japonské vyobrazení bitvy na řece Jalu, což bylo největší a nejdůležitější námořní střetnutí celého konfliktu (Zdroj: Wikimedia Commons)

Admirál Itó Sukejuki (Zdroj: Wikimedia Commons)

Ve francouzských loděnicích postavený křižník Macušima, který během konfliktu sloužil

jako vlajková loď Japonského císařského námořnictva (Zdroj: Wikimedia Commons)

Císařovna vdova Cch’-si, která stála u zrodu čínského námořnictva. Byla de facto vládkyní dynastie Čching a tedy Číny od roku 1861 až do své smrti v roce 1908 (Zdroj: Wikimedia Commons)

V německých loděnicích postavená obrněná válečná paroloď Dingyuan, vlajková loď

čínského beijangského loďstva (Zdroj: Wikimedia Commons)

V německých loděnicích postavená obrněná válečná paroloď Zhenyuan

(Zdroj: Wikimedia Commons)

 

Poslední vojenská operace této války bylo tzv. Tažení na Peskadorských ostrovech (též nazývané Penghu), což je malé souostroví poblíž Tchaj-wanu, které trvalo od 23. do 26. března 1895. V tomto tažení 5500 japonských vojáků a několik japonských válečných lodí pod vedením plukovníka Hišidžimy porazily 5000 čínských vojáků, kteří byli rozmístěni v několika pobřežních pevnostech. 1500 Japonců zde zahynulo kvůli nemocem. První čínsko-japonská válka skončila podepsáním Šimonosecké mírové smlouvy 17. dubna 1895. Čína se zavázala odstoupit vůči Japonsku Tchaj-wan (Formosa), Peskadorské ostrovy (Pcheng-chu lie-tao) a poskytnout pronájem Liao-tungského poloostrova, na němž byla umístěna námořní základna Port Arthur. Dále se zřekla svých teritoriálních nároků na Koreu, čímž jí předala do japonské sféry vlivu a měla mu zaplatit 200 miliónů taelů. Obchodní smlouvy pak otevřely některé přístavy a říční plavbu v Číně pro japonské obchodníky. Tažení na Peskadorských ostrovech byla předehra k japonskému tažení na Tchaj-wan (29. květen - 21. říjen 1895), kde byla 23. května založena Republika Formosa, jejíž příslušníci nesouhlasili s japonskou nadvládou. První čínsko-japonská válka položila základy pozdějším konfliktům, především Boxerskému povstání (2. listopad 1899 - 7. září 1901) a Rusko-japonské válce (8. únor 1904 – 5. září 1905). 

Japonská armáda na pochodu (Zdroj: Wikimedia Commons)

Vyobrazení japonských dělostřelců (Zdroj: Wikimedia Commons)

Souboj mezi japonskými kopiníky a čínskými vojáky (Zdroj: Wikimedia Commons)

Čínské dělostřelectvo (Zdroj: Wikimedia Commons)

Japonští vojáci v Pjongjangu, září 1894 (Zdroj: Wikimedia Commons)

Japonci popravují čínské zajatce (Zdroj: Wikimedia Commons)