Bitva u Toba-Fušimi (27. leden

října 07, 2020

Bitva u Toba-Fušimi (27. leden - 31. leden 1868)

Tuhé boje na mostě Bungobaši poblíž Fušimi. Šógunátní síly jsou nalevo.

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Po bitvě u Sekigahary v roce 1600, kde Iejasu Tokugawa porazil vojska věrná Hidejorimu Tojotomimu (syn Hidejošiho Tojotomiho), započala dlouhá vláda Tokugawského šógunátu. Daimjové klanů a ostatní samurajové, kteří bojovali proti Iejasuovi, byli zbaveni všech nároků na vysoká postavení a začali být označováni termínem tozama (outsideři). Šógun poté zakázal obchod s cizinci a Japonsko bylo na více než 200 let izolováno (sakoku – politika izolacionalismu). Jenže v roce 1853 si americká válečná flotila pod velením komodora Matthewa Calbraith Perryho vynutila přístup do jednoho z japonských přístavů a do země se začaly dostávat revoluční vynálezy a ideály. Šógunova moc byla oslabena a potomci poražených klanů, zejména rod Móri z panství Čošú a rod Šimazu ze Sacumy (v panství Tosa, které se k těmto panstvím posléze přidalo, vládl rod Jamauči, který panství získal jako odměnu za účast v bitvě u Sekigahary na straně Tokugawy; předtím tam vládl rod Čósokabe, který v bitvě u Sekigahary stál na straně poražených), začaly vytvářet plány, jak svrhnout Tokugawský šógunát a vrátit moc zpět do rukou císaře, jako to bývalo kdysi. Nejhlasitějším odpůrcem Tokugawů byl samuraj ze Sacumy, Saigó Takamori. Někdejší šógun, Tokugawa Jošinobu, vnímal Takamoriho jako zrádce a ze svého sídla v Osáckém hradě poslal císaři roku 1868 dopis, kde líčí Takamoriho zradu. Aby si byl jist, že dopis dorazí, vyslal s ním též armádu z klanů věrných Šógunovi (zejména klany Aizu, Takamatsu, Nagaoka, Kuwana a Džózai + elitní policejní jednotky šinsengumi) čítající 15 000 mužů. Blízko Kjóta (kde sídlil císař), u městečka Toba - Fušimi, jim však zablokovaly cestu oddíly vojáků a samurajů ze Sacumy, Čóšú a Tosy pod vedením Saiga Takamoriho, kterých bylo zhruba 5 000. Tokugawských vojáků bylo sice dvakrát tolik, ale povětšinou byli vyzbrojeni klasickými naginatami (dřevcová zbraň se šavlovitou čepelí), meči katana, kopími jari nebo zastaralými mušketami s doutnákovým zámkem. Jen zhruba 800 příslušníků sboru denšútai, podle francouzského vzoru vycvičeného a vystrojeného armádního tělesa, bylo moderně vyzbrojeno a vycvičeno francouzskými válečnými poradci. Naproti tomu Saigova armáda byla vyzbrojena nejmodernějšími puškami Minié, Armstrongovými houfnicemi a jedním kulometem Gatling, které koupili od britských a amerických obchodníků. Boje trvaly od 27. do 31. ledna 1868. Tokugawští vojáci několikrát zaútočili na bránící se Saigovy jednotky, nicméně vždy neúspěšně. Zlom bitvy nastal poslední den, kdy už unavení obránci čekali na další útok Šógunových jednotek. Císař z nedalekého Kjóta nechal vyslat Saigovi na pomoc několik jednotek pod vedením císařského prince Komatsu Akihita, a tím se de facto Saigova armáda stala císařskou armádou a Akihito převzal velení. Když Tokugawovi vojáci spatřili třepetající se císařské prapory, již se nezmohli na další útok, ustoupili a tím fakticky přenechali vítězství nové císařské armádě. Také několik klanů, dosud věrných Tokugawskému šógunátu, dezertovalo a zapřísahalo se císaři. Touto bitvou začala Bošinská válka, která trvala až do konce června roku 1869 a kterou započalo období velkých změn. Zbytky poražené armády bakufu se stáhly k Ósackému hradu, kde se pod velením šóguna Tokugawy Jošinobua plánovaly přeskupit. Šógun však 31. ledna večer za doprovodu daimjóů panství Aizu a Kuwana Ósacký hrad opustil a na válečné lodi Kaijó maru odplul do Eda. Když se zbytky sil bakufu dozvěděly, že šógun utekl, Ósacký hrad opustily. Zbylá posádka hradu se císařské armádě bez boje vzdala 2. února 1868, načež byl hrad obsazen a vypálen. Tokugawa Jošinobu později uvedl, že když spatřil císařské prapory nad hlavami vojáků ze Sacumy a Čóšú, ztratil chuť bojovat.