Bitva o Aizu (6. říjen - 6. listopad 1868)

října 11, 2020

Bitva o Aizu (6. říjen - 6. listopad 1868)

Japonští vojáci z panství Aizu a statečná dcera zdejšího samuraje, Nídžima Jae, která je vyzbrojena opakovací karabinou Spencer, bojují s vojáky císařské armády během obléhání hlavního sídla panství, hradu Curuga (nazývaný též jako hrad Aizu-Wakamacu). Bitva o Aizu, 6. říjen - 6. listopad 1868.

(Zdroj: Osprey Publishing)

Válka Bošin byl konflikt mezi panstvími podporující návrat moci císaři (Sacuma, Čóšú, Tosa, Hirošima, Cu, Saga, Ógaki a další) a knížectvími podporující vládu Tokugawského šógunátu, označovanou též jako bakufu (Aizu, Takamacu, Sendai, Džózai, Kuwana, Macujama, Nagaoka a další). Během bitvy u Toby-Fušimi (27. leden 1868), což byla první bitva války, 5000 vojáků z panství Sacuma, Čóšú a Tosa (později, po tom co císař Meidži rozkázal donést z Kjóta na bojiště svoje brokátové prapory, se z nich stala císařská armáda) pod velením známého sacumského samuraje a daimjóa Saiga Takamoriho porazilo patnáctitisícovou šógunskou armádu, které velel šógun Jošinobu Tokugawa. Císařská armáda poté začala vyhrávat jednu bitvu za druhou. Saigo Takamori následně vytáhl se svou armádou na severovýchod Japonska, kde 29. března 1868 vybojoval bitvu u Kóšú-Kacunuma, načež měl volnou cestu k hlavnímu městu Edo. Toho císařské jednotky dosáhly v květnu 1868 (poslední zbytky Tokugawovy armády, příslušníci elitního sboru šógitai, byli poraženi vojenským velitelem z Čóšú Ómurou Masudžiórem během bitvy u Ueno 4. června 1868 severovýchodně od Eda). Šógun kapituloval, definitivně se podvolil císaři a Edo bylo 3. září přejmenováno na Tokio (v překladu „Východní hlavní město“).

Na severu ostrova Honšú však byla založena vojensko-politická koalice - Severní Aliance, která byla tvořena panstvími z provincií Mucu, Dewa a Ečigo, které zůstaly loajální šógunovi a chtěli bojovat dál. Prapor této aliance byl tvořen bílým pentagramem na černém pozadí. Aliance dokázala zmobilizovat 50 000 vojáků, přičemž se jednalo o mix tradičních jednotek a samurajů a jednotek vyzbrojených a vycvičených moderně podle evropského vzoru. Nejvýznamnější a nejsilnější panství této aliance bylo panství Aizu, které vynikalo svými bojovými schopnostmi a armádou, která byla nasazena například během šógunovy vojenské expedice do panství Čóšú v roce 1866 a která byla obecně velkou podpůrnou silou vlády Tokugawského šógunátu. Daimjóem panství Aizu byl Macudaira Katamori, bývalý spojenec šóguna a ochránce Kjóta, který v něm prováděl čistky proti radikálním pro-císařským nacionalistům šiši, a v důsledku toho byl zbaven svého panství, jehož se však nehodlal vzdát.

Macudaira Katamori, bývalý spojenec šóguna, bývalý ochránce Kjóta a daimjó panství Aizu

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Vojáci armády panství Aizu (Zdroj: Japanese Military Uniforms 1841~1929 From the fall of the Shogunate to the Russo-Japanese War; Ritta Nakanishi)

Proti Severní Alianci byl vyslán dvanáctitisícový sbor vedený Jamagatou Arimotem. 6. října 1868 však během bitvy v průsmyku Bonari 2000 císařských vojáků porazilo 700 vojáků Severní Aliance, kterým veleli velitel elitního sboru denšútai Ótori Keisuke a velitel speciální policejní jednotky šinsengumi Hidžikata Tošizó. Po této bitvě se císařské armádě otevřela cesta do Aizu, které bylo nyní v boji osamocené a disponovalo pouze armádou o počtu 7000 mužů, která se však skládala povětšinou ze starců, mladíků a naverbovaných rolníků (v bitvě o Aizu byli přítomni i šógitai a šinsengumi pod velením Saitó Hadžimeho). I přesto tyto jednotky dostaly nadnesené názvy, jako Sbor modrého draka či Sbor bílého tygra - Bjakkotai. Právě ve druhé ze zmíněných jednotek sloužili synové místních samurajů ve věku 16 a 17 let. 6. října započalo měsíční obléhání hradu Curuga císařskými silami. Jednoho dne během obléhání hradu, skupinka asi dvaceti mladíků z Bjakkotai byla právě na kopci Ímori, ze kterého byl na hrad dobrý výhled. Náhle však spatřili kouř a v domnění, že hrad padl do rukou nepřítele, se rozhodli společně spáchat rituální sebevraždu seppuku (ve skutečnosti hořelo město, které se nacházelo mezi nimi a hradem). Jeden z nich, Ínuma Sadakiči, byl však později v bezvědomí jedním farmářem zachráněn a pokus o sebevraždu přežil (později se přestěhoval do města Sendai, vykonával funkci v japonské vládě, sloužil v Japonské císařské armádě a poté co zemřel, byl podle svého přání rozprášen na kopci Ímori). Tento příběh o statečnosti a ochotě k sebeobětování se později stal tak známý, že se dostal až k italskému premiérovi a diktátorovi Benito Mussolinimu, kterého příběh dojal a který městu Aizu-Wakamacu daroval na památku těchto neohrožených chlapců pomník - sloup z Pompejí.

Princ Jamagata Aritomo. Jeden z vrchních velitelů císařské armády během války Bošin,

který později stál u zrodu japonského militarismu. V letech 1889 až 1891 a 1898 až 1900

byl premiérem Japonska. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Ínuma Sadakiči, jediný přeživší z dvaceti mladých příslušníků Bjakkotai, kteří na kopci Ímori spáchali seppuku (Zdroj: Wikimedia Commons)

Sochy válečníků z Bjakkotai - Sboru bílého draka (Zdroj: Wikimedia Commons)

Pomník (sloup z Pompejí), který městu Aizu-Wakamacu daroval Benito Mussolini

(Zdroj: Wikimedia Commons)

Uprostřed vojáků na obrázku stojí Nídžima Jae ( 1. prosinec 1845 - 14. červen 1932, známá také jako Jamamoto Jaeko), dcera jednoho z předních odborníků na střelné zbraně panství Aizu, Jamamota Gonpačiho. Ten svojí dceru učil střílet z palných zbraní už od jejího dětství, načež se z ní stala velmi zručná střelkyně, což bylo na japonskou ženu žijící v období Bakumacu (závěrečná fáze japonského historického období Edo, 1853 - 1867) velmi neobvyklé. Svoje dovednosti později využila právě během bitvy o Aizu ve Válce Bošin. Vyzbrojená opakovací karabinou Spencer, pomáhala bránit hrad Curuga před vojáky císařské armády. Po kapitulaci panství Aizu se na jeden rok uchýlila do panství Jonezawa. V polovině 70. let potkala reverenda Josepha Hardyho Neesima, bývalého samuraje, který strávil mnoho času v USA, a vdala se za něho. Následně spolu založili univerzitu Došiša. V roce 1890 Jaeko vstoupila do Japonského červeného kříže. Během První čínsko-japonské války (1894–1895) pracovala jako vrchní zdravotní sestra, přičemž měla na starost 40 zdravotních sester. V roce 1896 obdržela za své služby od japonské vlády Řád drahocenné koruny (stala se první ženou mimo císařskou rodinu, která byla oceněna za službu vlasti). Po vypuknutí Rusko-japonské války (1904-1905) se ve městě Ósaka přihlásila do armády jako dobrovolník a vrátila se zpět do služby jako vrchní zdravotní sestra, za což dostala po válce další vyznamenání.

Jednotka ženských samurajských válečnic z panství Aizu, zvaná Džóšitai (娘子隊, ženská armáda) útočí na japonské císařské vojáky z panství Ōgaki, 16. říjen 1868, bitva o Aizu, válka Bošin. Těmto ženským válečníkům samurajské vrstvy se v dobách feudálního Japonska říkalo onna-bugeiša (女武芸者, ze slov "onna" - žena a "bugeiša" - bojový umělec). Během bitvy o Aizu, ve které proti sobě stály klany podporující návrat moci císaři a klany podporující Tokugawský šógunát, byla tato jednotka vedena známou samurajskou válečnicí Nakano Takeko, která v bitvě zahynula. Onny-bugeišy uměly velmi dobře zacházet s naginatou (なぎなた, 薙刀), což je tradiční japonská dlouhá dřevcová zbraň se šavlovitou čepelí. (Zdroj: Osprey Publishing)

Kolorovaná fotografie samurajské válečnice Nakano Takeko (中野竹子, 1847–1868), pocházející z panství Aizu. Nakano Takeko bojovala ve válce Bošin na straně Tokugawského šógunátu proti klanům podporujících návrat moci císaři. Během bitvy o Aizu (1868) velela malé skupině ženských bojovnic vyzbrojených naginatama, které ale bojovali zcela nezávisle, jelikož vysocí úředníci z panství Aizu jim nedovolili bojovat jako oficiální součást armády panství. Když zrovna útočili na japonské císařské vojáky z panství Ogaki, byla smrtelně střelena do hrudi. (Zdroj: Wikimedia Commons)