Divadlo nó

Venkovní představení divadla nó (Zdroj: adamthorp.wordpress.com)

Japonské tradiční divadlo se dělí na tři formy. Těmito formami jsou bunraku (tradiční loutkové divadlo), kabuki (tradiční taneční drama) a právě nó, což je tradiční hudební drama pocházející ze 14. století, jehož nedílnou součástí je rovněž i tanec. Název je odvozen z čínsko-japonského slova pro dovednost nebo talent.  

Hry divadla nó často vycházejí z tradiční literatury, legend a historických událostí. Hlavní postavou je hrdina, nadpřirozená bytost, která se transformovala do lidské podoby. Témata se často týkají snů, nadpřirozených světů a duchů. Divadlo je nó je převážně vážná dramatická tvorba, pro kterou je typické, že mužské i ženské role hrají pouze muži (podobně jako v divadle kabuki; jsou však i výjimky). Objevuje se zde kombinace dramatu, hudby a tance, která tvoří jeden esteticky velmi bohatý celek. V divadle nó se používají bohaté a těžké kostýmy, typické masky a další rekvizity. Hudební doprovod zajišťují hudebníci hrající na tradiční hudební nástroje. Pohyb je pomalý, jazyk poetický a tón monotónní. Emoce jsou primárně vyjádřeny stylizovanými konvenčními gesty, zatímco ikonické masky představují různé postavy, jako například duchy, ženy, děti a starší lidi. Herci i hudebníci hrající představení jsou vysoce trénovaní.  

 

Jedna z postav divadla nó (Zdroj: matcha-jp.com)

Jedna z postav divadla nó (Zdroj: matcha-jp.com)

Text je napsán v japonštině používané mezi 12. a 16. stoletím. V divadle nó se klade důraz hlavně na tradici (ne na inovaci) a je silně kodifikováno a regulováno japonským tradičním dědickým systémem iemoto. 

Divadlo nó bylo vyvinuto společně s divadlem kjógen, což je komická forma. Divadlo kjógen je tedy v kontrastu s vážnou formou nó. Kjógen používá více dialogu a méně hudby a masek; hudebníci nó se však někdy objevují také v divadle Kjógen. Tradičně se během představení hraje pět her divadla nó, s odlehčujícími a komediálními mezihrami kjógen mezi nimi. Dnes se běžně během představení hrají dvě hry divadla nó, s jednou mezihrou kjógen. Občas celý program začíná jednou hrou kjógen, která se nazývá okina a která se hraje během různých speciálních příležitostí, jako jsou například Nový rok, Vánoce nebo jiné svátky. Později začal být kjógen provozován samostatně. Kjógen, který si ponechal funkci mezihry, je v současnosti nazýván ajkjógen. Duální umění nó a kjógen je známé jako nógaku a UNESCO jej označilo za nehmotné kulturní dědictví. 

Historie 

Původ 

Původ divadelních forem nó a kjógen můžeme pravděpodobně datovat až do 8. století, kdy se do Japonska z Číny dostaly různé typy představení zahrnující akrobaty, písně, tance a komické skeče. Souhrn těchto představení se nazývá termínem sangaku. Umělecké formy sangaku se následně adaptovaly a navzájem ovlivňovaly s jinými uměleckými formami.  

Nó a kjógen se tedy nejspíše vyvinuly ze vzájemného ovlivňování sangaku spolu s dengaku (venkovské oslavy v souvislosti s pěstováním rýže), sarugaku (populární zábava zahrnující akrobacii, žonglování a pantomimy), širabjóši (tradiční tance tanečníků na císařském dvoře 12. století), gagaku (hudba a tance prováděné na císařském dvoře začátkem 7. století) a kagura (starodávné šintoistické tance v lidových pohádkách). 

Genealogické studie herců divadla nó ze 14. století nasvědčují, že byli členy rodin, které se specializovaly na scénické umění po mnoho generací. Sociologický výzkum Yukio Hattoriho odhaluje, že zakladatelé školy Konparu School, což je pravděpodobně nejstarší škola divadla nó, byly potomky umělce se jménem Mimaši (nebo též Mimadži), který v roce 612 během historického období Asuka (538 až 710) do Japonska přinesl z korejského království Päkče dnes již zaniklé taneční drama gigaku, ve kterém se používaly masky. 

 

Založení divadla nó ve 14. století 

Divadlo nó, jak jej známe dnes, zformovali a zpopularizovali ve 14. století renomovaný herec a muzikant Kan'ami Kijocugu a jeho syn Zeami Motokijo, který se živil jako estetik, herec a dramatik. Divadlo nó je tedy nejstarší formou japonského tradičního divadla, které se dodnes pravidelně hraje. Na vybudování divadla nó pracovali společně; Zeami za svého života napsal přes padesát her. Stalo se tak během historického období Muromači (1333 až 1573), které se neslo v duchu šógunátu Ašikaga, vojenských rodů, aristokracie a samurajské společenské třídy, ve které se divadlo nó těšilo velké oblibě. Právě Zeamiho práce zajistila podporu a patronaci šógunátu Ašikaga nad nově vzniklou divadelní formou; zajímavostí je, že když Kan'ami poprvé sedmnáctiletému šógunovi Jošimicuovi představil divadlo nó, bylo jeho synovi Zeamimu, které v představení hrál jednu z rolí, teprve dvanáct let. Díky tomu se z divadla nó stala nejvýznamnější divadelní forma té doby.  

Bohužel Zeami později upadl v nemilost a byl vykázán na ostrov Sado. Následně byly založeny čtyři hlavní školy nó, které získaly sponzorství od svatyní a chrámů. 

 

Zeami Motokijo (Zdroj: Alchetron)

Divadlo nó během období Edo 

Během historického období Edo (1603 až 1867) bylo divadlo nó nadále aristokratickou uměleckou formou, podporovanou šóguny, lenními pány (daimjó) a stejně tak i zámožnými občany, kteří jej měli jako jeden z druhů zábavy.  

Zatímco divadlo kabuki bylo oblíbené mezi středními a nižšími společenskými vrstvami a zaměřovalo se na novou a experimentální zábavu, nó se snažilo zachovat si své vysoké standardy a historickou autentičnost a dbát na tradici. Díky tomu zůstalo v průběhu historie téměř nezměněno. Šógunát Tokugawa udělal z nó své oficiální ceremoniální umění a vydal pro něj předpisy. Bylo tedy standardizováno. Složité pohyby a techniky byly stále dokola mezi mistry a herci v každém detailu kopírovány, což mělo za následek stále pomalejší tempo. Během této doby vznikla pátá škola divadla nó; těchto pět škol funguje dodnes (Kanze, Hóšó, Komparu, Kongó a Kita).  

Divadlo nó během období Meidži 

Pád Tokugawského šógunátu, začátek historického období Meidži (1868 až 1912) a vznik nové modernizované a westernizované vlády znamenaly pro divadlo nó velký úpadek, jelikož nová vláda přestala divadlo podporovat. Výrazně ubylo účinkujících. Časem pak byla podpora ze strany vlády opět zajištěna, částečně díky zahraničním diplomatům, kteří se o tradiční divadelní formu japonského divadla zajímali. Společnosti, které byly v období Meidži aktivní, cílily na širokou veřejnost a hrály ve velkých městech, jako jsou Ósaka nebo Tokio. 

  

Představení divadla nó. Autorem je Kógjo Cukioka (rok 1900) (Zdroj: japanobjects.com)

Divadlo nó od 50. let až po dnešek 

V roce 1957 japonská vláda označila nógaku za důležité nehmotné kulturní dědictví, jehož tradice i známí představitelé si zaslouží právní ochranu. V roce 1983 japonská vláda založila Národní divadlo nó, které pořádá pravidelná představení a kurzy. V roce 2008 bylo nógaku zapsáno na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva organizace UNESCO. 

Květen. Autorem je Macuno Sofu (rok 1956) (Zdroj: japanobjects.com)

Plakát zvoucí na představení konané v divadle školy Kanze v Kjótu (Zdroj: japanobjects.com)

Elementy divadla nó 

Jeviště 

Nó se hraje na čtvercovém pódiu se střechou, která je ve čtyřech rozích podepřena sloupy. Všechny strany jeviště jsou otevřené, s výjimkou zadní strany, kde se nachází dřevěná zeď s malovaným obrazem stromu zvaným kagami-ita, který zobrazuje nejčastěji borovici. Součástí jeviště je i úzký můstek hašigakari, kterým herci na jeviště přicházejí (funguje stejně jako můstek hanamiči v divadle kabuki). Nó bývalo obvykle uváděno venku, ale v poslední době se běžně uvádí také v moderních vnitřních divadlech. Každá scéna má na stropě hák pro upevnění zvonu dódžódži. Architektonické a obecně vizuální prvky divadla nó zahrnují úsporný výrazový minimalismus a prvky, které v sobě nesou i šintoismus a buddhismus.  

 

Nejstarší jeviště divadla nó, které se nachází na ostrově Icukušima (Zdroj: Wikimedia Commons)

Yamamoto Noh Theatre v Ósace (Zdroj: Wikimedia Commons)

Postavy 

Nejběžnější a hlavní role se nazývá šite a představuje hlavního hrdinu (nejčastěji prvního člověka, ducha, démona či nějaké božstvo, záleží na hře).  Společnice hlavního hrdiny se nazývá šitezure. Protipólem role hlavního hrdiny je vedlejší role waki, která zobrazuje žijícího člověka, jako například samuraje či mnicha. Společnice wakiho se nazývá wakizure. Dále je zde role zvaná kjógen či aikjógen, která podle názvu již napovídá, že se jedná o kjógenovského herce, který převypravuje dění ve hře srozumitelným jazykem. Dále jsou zde hudebníci hajaši, kteří používají nástroje jako flétnu a tři druhy bubínků (okawa, kocuzumi a taiko), pěvecký sbor džiutai, složený z šesti až osmi lidí (sedících na levé straně jeviště), a skupinka tří pomocníků zvaných kóken, kteří jsou oblečeni v černém a během hry hercům asistují. Doprovod hlavního hrdiny se nazývá cure.  

Běžná délka představení je 30 až 120 minut. Většinou jsou všichni herci muži, avšak ženy hrají v menších neoficiálních divadlech; ve velkých městech hrají ale pouze muži. 

 

Kanze Sakon (1895–1939), hlava rodiny a školy Kanze (Zdroj: Wikimedia Commons)

Scéna Nó. Střed: šite; napravo: waki; poté džiutai (chorus); střed: čtyři hajaši-kata 

(hudebníci); zleva: dva kóken. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Masky 

Jedním z klíčových prvků divadla nó jsou masky, které divákům říkají, o jaký druh postavy se jedná. Maska se nazývá omote. Nejčastěji používané masky představují démony, duchy, božstva, zvířata a ženy a muže různého věku. Masky jsou ručně vyřezávané a jsou vyrobeny z japonského cypřiše (dále se používá lak, textil, hlína a papír). Jejich trojrozměrné zpodobnění umožňuje zkušeným hercům změnou polohy hlavy vyvolat různé výrazy. Postava šite má masku vždy, postava waki nikoliv. Masky rovněž zpodobňují různé emoce. 

Nejslavnější masky divadla nó jsou masky z kolekce školy Konparu (celkem 47 kusů), které dříve vlastnila slavná rodina herců a dramatiků Konparu. Nyní jsou součástí sbírky Tokijského národního muzea. Masky byly vyrobeny v období mezi 15. století a 19. století. 

Dřevěná nalakovaná maska Ko-omote, zobrazující roztomilou dívku, která je součástí kolekce masek školy Konparu. Vyrobeno v 18. století během období Edo (Zdroj: Wikimedia Commons)

Dřevěná nalakovaná maska Hannya, zobrazující žárlivého a rozzuřeného démona ženského pohlaví, která je součástí kolekce masek školy Konparu. Vyrobeno v 18. století během období Edo (Zdroj: Wikimedia Commons)

Zobrazení výroby masek pro divadlo nó v muzeu v Sado Noh Village (Zdroj: japan-guide.com)

Kostýmy a rekvizity 

Róby (nó šozoku) nošené postavou šite se skládají z několika vrstev, čímž vyvolávají dojem mohutnosti, ale zároveň i elegance (jsou často velmi extravagantní). Hudebníci a členové pěveckého sboru oblékají formální kimono a polokalhoty hakama. Nejčastěji používanou rekvizitou je vějíř. Dále se používá například meč, lucerna, prut či slaměný klobouk. Rovněž se používají struktury představující domy, lodě či brány. 

 

Vějíř z 19. století, který je součástí sbírek Metropolitního muzea umění v New Yorku

(Zdroj: japanobjects.com)

Kostým zvaný acuita, který je součástí sbírek Metropolitního muzea umění v New Yorku

(Zdroj: japanobjects.com)

Hry 

Celkově bylo pro divadlo nó napsáno zhruba dva tisíce her. Současný repertoár tvoří zhruba 240 her. Současný repertoár je silně ovlivněn vkusem aristokratické třídy v historickém období Edo, a nemusí tedy nutně odrážet popularitu mezi prostými občany. Všechny hry lze rozdělit do tří širokých kategorií. První kategorie zvaná genzai nó představuje lidské postavy a události, které se odehrávají v lineární časové ose. Druhá kategorie zvaná mugen nó zahrnuje nadpřirozené světy, kde postava šite představuje duchy, božstva, démony či fantomy. Čas často plyne nelineárně a děj se může přepínat mezi dvěma i více časovými rámci. Třetí kategorie zvaná rjókake nó kombinuje dvě výše zmíněné kategorie. Zatímco genzai nó využívá k vyvolání emocí vnitřní a vnější konflikt, mugen nó se zaměřuje na využití vzpomínek na minulost a na zesnulé.   

Podle stylu můžeme hry rozdělit na styl geki nó, což je dramatické dílo založené na vývoji zápletky a vyprávění akce, a na styl furjú nó, který je charakterizován propracovanou divadelní akcí s akrobatickými prvky.  

Podle tématu se hry dělí na pět kategorií. V první kategorii se vyskytuje božstvo, v druhé válečnická tématika (nejčastěji duch samuraje), v třetí ženské role, ve čtvrté duchové a v páté démoni. 

Jedna z nejznámějších her se jmenuje Macukaze (v překladu “Vítr v borovicích”), která byla napsána Kan'amim a revidována jeho synem Zeamim.  

Ariwara no Jukihira a ženy Murusame a Macukaze. Autorem deskotisku (ukijo-e)

 z roku 1886 je Jošitoši (Zdroj: Wikimedia Commons)

Kam si zajít na představení dnes ? 

Nó se dnes hraje pravidelně ve veřejných i soukromých divadlech, která se většinou nacházejí ve velkých městech. V Japonsku dnes existuje více něž 70 divadel, která uvádějí profesionální i amatérskou produkci.  

Mezi veřejná divadla patří Národní divadlo nó v Tokiu a divadla nó v Nagoji a Ósace. Každá škola má své vlastní stálé divadlo; divadla škol Kanze a Hóšó se nacházejí v Tokiu, divadlo školy Kongó v Kjótu a divadlo školy Konparu ve městě Nara. Kromě toho existují po celém Japonsku různá prefekturní a městská divadla, kde účinkují cestující profesionální společnosti a místní amatérské společnosti. V některých regionech se vyvinuly školy nezávislé na pěti tradičních školách. 

Obvykle se během přestávek ve vstupní hale prodává čaj, káva či japonské slavnosti wagaši. V období Edo, kdy bylo představení nó celodenní záležitostí, byly prodávány pokrmy v krabičkách zvané bentó. Při zvláštních příležitostech, po skončení představení, může být při odchodu hostům nabízeno slavnostní saké, tak jak se tomu děje při šintoistických rituálech. 

 

Hra okina ve městě Nara (Zdroj: Wikimedia Commons)