Divadlo bunraku

Loutka z divadla bunraku (Zdroj: japanobjects.com)

Japonské tradiční divadlo se dělí na tři formy. Těmito formami jsou nó (tradiční hudební drama), kabuki (tradiční taneční drama) a právě bunraku, což je tradiční loutkové divadlo, které bylo založeno začátkem 17. století v Ósace. Vyskytují se zde tři druhy umělců: loutkáři/loutkovodiči ningjócukai (nebo též ningjózukai), kteří ovládají loutky v položivotní velikosti, hudebníci, kteří hrají na japonské třístrunné loutny šamisen (mohou se též objevit i bubínky taiko a jiné nástroje), a vypravěči/zpěváci tajú, kteří za doprovodu loutny šamisen dramaticky recitují příběh. Pro divadlo bunraku se rovněž používá název ningjó džóruri (kombinace zpěvu/vyprávění a hry na šamisen se nazývá džóruri a ningjó je japonský výraz pro loutky/panenky). Termín bunraku je odvozen od názvu souboru organizovaného loutkovým mistrem Uemurou Bunrakukenem na počátku 19. století; japonský termín pro loutkářství je ajacuri a loutkové divadlo je přesněji vyjádřeno termíny ajacuri džóruri. 

Bunraku a kabuki jsou v mnoha ohledech velmi podobné formy a sdílí spolu mnoho společného. Mnoho her bylo vytvořeno tak, aby je mohli hrát jak herci v divadle kabuki, tak i loutkovodiči v divadle bunraku. V obou formách se vyskytují klasické tragické milostné příběhy, hrdinské legendy i příběhy založené na historických událostech. Bunraku je zvláště známé pro sebevražedné milostné hry. Příběh čtyřiceti sedmi róninů je rovněž známý jak v bunraku, tak v kabuki. Rozdíl mezi formami je ten, že bunraku je autorské divadlo, zatímco kabuki je divadlo umělecké. V divadle bunraku vypravěč tajú věrně následuje scénář, zatímco v divadle kabuki se od něho herci často odchylují. 

Loutky v expozici v Ósackém muzeu historie (Zdroj:twoKim studio/Shutterstock.com)

Historie 

Původ 

Loutkářství je dokumentovanou tradiční aktivitou Japonců již po stovky let. Poprvé se v Japonsku objevilo zhruba v 11. století (historické období Heian; 794 až 1185), kdy loutková představení byla doménou potulných herců zvaných kugucu mawaši, což byli často lidé z okraje společnosti. Je pravděpodobné, že se tento druh umění do Japonska dostal ze Střední Asie. Až do konce 17. století měly loutky poměrně primitivní vzhled; neměly ruce ani nohy.  

Vznik divadla bunraku 

Historie divadla bunraku sahá až do 16. století, nicméně počátky moderní formy lze datovat do 80. let 17. století (historické období Edo; 1603 až 1868), kdy známý dramatik Čikamacu Monzaemon, který psal zároveň i hry pro divadlo kabuki, zahájil spolupráci s mistrem džóruri, vypravěčem a zpěvákem Takemoto Gidajúem. V roce 1684 Takemoto Gidajú v Ósace založil divadlo Takemoto-za. Nejprve se mu moc nedařilo; po zdejším venkově několikrát uspořádal nepodařené turné. Divadlo Takemoto-za rovněž o diváky soupeřilo s divadlem Tojotake-za, které bylo postaveno jedním z Takemotových bývalých žáků. Spolupráce mezi Takemoto Gidajúem a Čikamacu Monzaemonem, kteří se poprvé setkali v Kjótu, však vedla ke vzniku nové, populární formy japonského loutkového divadla. Oba umělci společně přepracovali tradiční prvky džóruri a vytvořili novou formu, která byla populární po většinu období Edo a jejíž podoba je zachována dodnes.  

První Takemotovo dílo Čihirošú („Sbírka hluboká tisíc sáhů“) bylo vydáno v roce 1686. Jeho nejznámější a nejdůležitější pojednání, Džókjó jonen Gidajú danmonošú („Sbírka džóruri scén čtvrtého roku Džókjó“), vzniklo o rok později a díky mnoha Takemotovým teoriím a postojům k divadlu, které v něm jsou obsaženy, se až do konce 19. století jednalo o základní text pro umělce džóruri. Čikamacu Monzaemon napsal pro loutkové divadlo zhruba 100 her. Nejznámější z nich je Sonezaki šindžú (“Sebevraždy z lásky v Sonezaki”), která byla poprvé uvedena v roce 1703 a vychází ze skutečného života dvou milenců, kteří během téhož roku společně spáchali sebevraždu v lese Sonezaki v Ósace. 

  

V divadle Takemoto-za se hrály hry i jiných slavných dramatiků, jako byli například Namiki Sósuke a Takeda Izumo I. Dramatici v divadle fungovali jako výbor, což v té době bývalo zvykem. 

Divadlo bunraku během období Edo

 

Po Gidajúovi se ředitelem divadla stal jeho syn Takemoto Seidajú, který pokračoval v Gidajúově stanovených stylech a formách. Bunraku zůstalo mimořádně populární až do roku 1764. Poté začalo upadat, jelikož jej zastínilo divadlo kabuki (byl rovněž nedostatek mistrů džóruri). Divadlo Takemoto-za bylo nuceno zavřít v roce 1767. Ačkoliv se poté ještě jednou otevřelo, bylo nakonec nuceno zavřít i napodruhé. 

Termín Bunraku původně odkazoval pouze na konkrétní divadlo založené v roce 1805 v Ósace, které neslo název Bunraku-za. Divadlo bylo pojmenováno po loutkářském souboru, jehož zakladatelem a hlavou byl loutkář z provincie Awadži Uemura Bunrakuken, jehož úsilí značně obohatilo japonské tradiční loutkové divadlo. 

Divadlo bunraku v 20. a 21. století

Značný zájem o divadlo bunraku byl obnoven v druhé polovině 20. století. V roce 1963 se spojily dvě malé konkurenční skupiny, které vytvořily Bunraku Kjókai (Sdružení Bunraku), založené v divadle Asahi-za (původně zvaném Bunraku-za), tradičním divadle bunraku v Ósace. 

Dnes se představení konají v Kokuricu Bunraku Gekidžó (Národní divadlo Bunraku; otevřeno v roce 1984) v Ósace. V roce 2003 organizace UNESCO označila divadlo bunraku za světové nehmotné kulturní dědictví. 

Mistr loutkář Jošida Eizo s loutkou macu o maru. Autorem malby je Sekino Džuničiro (rok 1956) (Zdroj: japanobjects.com)

Elementy divadla bunraku 

Jeviště 

Pódia, kde se hrají hry divadla bunaku, jsou velmi sofistikovaná. Pódium, kde se nacházejí hudebníci hrající na šamisen a vypravěč, je na pravé straně jeviště a vyčnívá do oblasti hlediště. Na tomto pódiu, kterému se říká juka, se rovněž nachází speciální otočná plošina. 

Hlavní, víceúrovňové jeviště je podélně rozčleněno třemi příčkami tesuri. Vchody na jeviště jsou po obou stranách prvního hracího prostoru funazoko, což je místo, kde stojí loutkáři/loutkovodiči ovládající loutky. Těmito vchody, které jsou překryty malou černou oponou komaku, na jeviště přicházejí a odcházejí loutky. 

Díváme-li se na jeviště z hlediště, strana po pravé ruce se nazývá kamite (levá scéna), zatímco po levé ruce máme stranu nazývanou šimote (pravá scéna). Na obou stranách, nad malými oponami, se nacházejí skryté místnosti misúči. Mají zatažené bambusové rolety, takže dovnitř divák nevidí. V misúči na straně kamite sedí mladí, nezkušení vypravěči a hráči na šamisen a pozorně naslouchají přednesu svých mistrů. Dříve se na jevišti používala velká, nízko visící opona zvaná jošiki maku, která visela z římsy zvané san-n-tesuri. Opona sloužila k oddělení hlediště od hlavního pódia; za oponou byli skryti loutkáři/loutkovodiči ovládající loutky. Tato opona se však již nepoužívá (loutkáři jsou oblečeni v černém a za nic se neschovávají). 

Venkovní představení divadla bunraku (Zdroj: matcha-jp.com)

Hudba 

  

Tradičnímu japonskému loutkovému divadlu poskytují hudební doprovod hráči na šamisen (japonská dlouhokrká drnkací loutna se 3 strunami) a zpěvák/vypravěč tajú. Harmonie mezi těmito dvěma umělci určuje kvalitu jejich přínosu představení.  

Úlohou tajú je vyjádřit emoce a osobnost loutek. Zároveň funguje jako vypravěč hry. Tajú fyzicky předvádí mimiku každé postavy za pomoci provádění příslušných hlasů. Při hraní více postav současně tajú usnadňuje rozlišení mezi postavami tím, že jejich emoce a hlasy zveličuje. 

 

Hudebníci hrají na futozao šamisen, což je jeden ze tří typů loutny šamisen, který má nejsilnější a nejhlubší zvuk, plnější tón a nejširší krk. Rovněž se mohou objevit tradiční bambusové flétny šakuhači a tradiční bubny taiko. 

Vypravěč/zpěvák tajú a hráč na šamisen (Zdroj: Wikimedia Commons)

Loutky

Hlavy loutek (kašira) jsou rozděleny do kategorií podle pohlaví, sociální třídy a osobnosti. Některé hlavy jsou vytvořeny pro konkrétní role, jiné lze použít pro několik různých představení změnou oblečení a barvy. Před každým představením se hlavám věnuje náležitá péče. 

Příprava vlasů je umění samo o sobě. Vlasy rozlišují charakter a mohou také naznačovat určité osobnostní rysy. Jsou vyrobeny z pravých lidských vlasů, ale pro zvětšení objemu se může použít i srst jaka. Aby nedošlo k poškození, je povrchová úprava účesu provedena pomocí vody a včelího vosku, nikoli oleje. 

 

Hlavy a ruce loutek vyřezávají odborníci, těla a kostýmy často vyrábějí loutkovodiči/loutkáři. Hlavy mohou být mechanicky docela sofistikované. Například ve hrách s nadpřirozenými tématy může být loutka navržena tak, aby se její tvář mohla rychle proměnit v tvář démona. Méně složité hlavy mohou mít oči, které se pohybují nahoru a dolů, ze strany na stranu, nebo se zavírají. Nosy, ústa a obočí se rovněž často pohybují. 

Proměna v démona (Zdroj: matcha-jp.com)

Loutka nosí čelenku a barevné kimono. Kostýmy jsou navrhovány kostýmními mistry a jsou složeny z řady oděvů s různými barvami a vzory. Tyto oděvy obvykle zahrnují šerpu a límec, stejně jako spodní plášť (juban), vnitřní kimono (kicuke), vestu (haori) nebo vnější plášť (učikake). Aby byly kostýmy měkké, jsou podšity bavlnou. Jakmile se oblečení loutek opotřebuje nebo zašpiní, je nahrazeno. Proces oblékání nebo úpravy loutek se nazývá koširae. 

Loutka z divadla bunraku (Zdroj: japanobjects.com)

  

Konstrukce loutky je poměrně jednoduchá. Loutky pro divadlo bunraku dosahují něco málo přes polovinu výšky dospělého člověka (jsou vysoké zhruba 1 metr) a pro ovládání každé z nich jsou třeba tři loutkovodiči: hlavní loutkovodič (omozukai) a dva asistenti (hidarizukai a ašizukai). Hlavní loutkovodič, který je oblečen v šatech z 18. století, ovládá hlavu a pravou ruku a pohybuje očima, obočím, rty a prsty. Levou ruku, nohy a chodidla (nebo v případě ženských panenek pohyby kimona) ovládají dva pomocníci, kteří jsou oblečeni v černém obleku s kuklou, aby nerozptylovali diváky. Umění loutkáře a loutkovodiče vyžaduje dlouhý trénink, aby se dosáhlo dokonalé synchronizace pohybu, důkladně realistických akcí a zobrazení emocí loutek. Hlavní loutkovodič i dva asistenti musejí být důkladně sehraní. Tajemství spočívá v neverbálních náznacích, které hlavní loutkovodič poskytuje svým asistentům, a to obvykle pomocí krku loutky nebo celého těla, aby určil směr dalších pohybů. Ovládací provázky se nepoužívají, loutkovodiči a jejich asistenti loutky ovládají za pomoci rukojetí. Zajímavostí je, že do konce 17. století loutky neměly ruce ani nohy. Loutky z Ósaky bývají celkově poněkud menší, zatímco loutky z ostrova Awadži jsou jedny z největších, protože produkce v tomto regionu se konají venku. 

Asistenti s loutkou (Zdroj: silverkris.com)

 

Kam si zajít na představení dnes ? 

Dnes se představení divadla bunraku nejčastěji hrají ve vnitřních divadlech západního stylu. Denní představení je obvykle rozděleno do dvou segmentů (jeden v časných odpoledních hodinách a druhý večer) a každý segment je dále rozdělen na dějství. Vstupenky se obvykle prodávají za segment, i když v některých případech jsou k dispozici také za každé dějství. Obvykle stojí 1500 až 6500 jenů. V Ósace, která je rodištěm bunraku, si můžete zajít na představení do Národního divadla bunraku (založeno roku 1984) ve čtvrti Nipponbaši, zatímco v Tokiu si můžete na představení zajít do Národního divadla (otevřeno bylo v roce 1966) ve čtvrti Čijoda. 

Národní divadlo bunraku v Ósace (Zdroj: matcha-jp.com)